„Můj bývalý manžel mě roky podváděl. Zhroutila jsem se, když náš syn řekl: ‚Mami, chce se rozloučit'“

Dlouho jsem neměla odvahu odjet za prací do zahraničí. Byl to nápad mé tchyně. Byli jsme v těžké situaci, tak jsem se rozhodla jet. Pracuji v Itálii už 16 let. S Radkem jsme se vzali, když jsme byli velmi mladí—bylo mi teprve 19 let. Právě jsem dokončila zdravotnickou školu. Moji rodiče samozřejmě chtěli, abych pokračovala ve studiu, ale láska měla jiné plány.

Tehdy jsme s Radkem byli nerozluční. Měli jsme sny o společném životě, založení rodiny a stárnutí bok po boku. Ale život má způsob, jak házet křivky, když to nejméně čekáte.

Naše finanční situace byla zoufalá. Radek přišel o práci a my jsme měli problémy vyjít s penězi. Tehdy moje tchyně navrhla, abych přijala pracovní nabídku v Itálii. Řekla, že to bude dočasné, jen dokud se znovu nepostavíme na nohy. Neochotně jsem souhlasila.

Opustit Radka a našeho syna Alexandra bylo to nejtěžší, co jsem kdy udělala. Chyběli mi každý den, ale věděla jsem, že to musím udělat pro budoucnost naší rodiny. Roky ubíhaly a já jsem neúnavně pracovala jako zdravotní sestra v Itálii a posílala peníze domů na jejich podporu.

Ale jak čas plynul, věci se začaly měnit. Radek byl během našich telefonátů stále vzdálenější a Alexandrův hlas byl stále smutnější. Snažila jsem se to přejít jako stres z naší situace, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že něco není v pořádku.

Jednoho dne mi Alexandr zavolal v slzách. „Mami,“ řekl, „táta se chce rozloučit.“ Srdce mi kleslo. Věděla jsem, co to znamená. Radek byl nemocný—smrtelně nemocný.

Okamžitě jsem si zarezervovala let zpět do Česka. Když jsem dorazila, našla jsem Radka na nemocničním lůžku, vypadal křehce a slabě. Byl mu diagnostikován rakovina a bylo příliš pozdě na léčbu.

Když jsem seděla u jeho lůžka, přiznal mi všechno. Podváděl mě roky s ženou jménem Lenka. Řekl, že je mu to líto, že mě nikdy nechtěl zranit, ale nemohl snést samotu, když jsem byla pryč.

Cítila jsem směs hněvu a smutku. Jak mě mohl takto zradit? Ale když jsem se na něj podívala, tak zranitelného a blízko smrti, můj hněv zmizel. Zůstala jen bolest.

Radek zemřel o několik dní později. Alexandr a já jsme zůstali sami a museli jsme posbírat střepy našich rozbitých životů. Zrada stále bolí, ale naučila jsem se s tím žít.

Teď, když sedím sama ve svém malém bytě v Itálii, nemohu si pomoci a přemýšlím o tom, co by mohlo být, kdyby věci dopadly jinak. Kdybychom našli jiný způsob, jak vyjít s penězi bez toho, abych musela odejít. Kdyby byl Radek věrný.

Život je plný „co kdyby,“ ale nemůžeme změnit minulost. Vše, co můžeme udělat, je jít dál a snažit se najít nějaký klid.