„Nekonečné drama mé tchyně: Vytváření problémů a obviňování všech ostatních“

Když jsem poprvé potkala svou tchyni, Janu, myslela jsem si, že je jen trochu výstřední. Netušila jsem, že její výstřednost se brzy promění v vír dramatu, který pohltí naše životy. Jana má jedinečný talent vytvářet problémy tam, kde žádné nejsou, a když se věci nevyvíjejí podle jejích představ, má schopnost obviňovat všechny kromě sebe.

Všechno začalo nevinně. Jana volala mému manželovi, Petrovi, a mně s drobnými stížnostmi na sousedy nebo počasí. Trpělivě jsme ji poslouchali, nabízeli soucit a rady. Ale jak čas plynul, její stížnosti se stávaly častějšími a bizarnějšími.

Jednoho dne nám Jana volala v panice. Byla přesvědčená, že ji špehuje sousedova kočka. Tvrdila, že kočka sedí na plotě a zírá do jejích oken, plánujíc nějaké nekalé úmysly. Petr a já jsme se ji snažili uklidnit tím, že kočka je prostě jen kočka, ale Jana byla neoblomná. Požadovala, abychom okamžitě přijeli a vyřešili „špiona“.

Neochotně jsme jeli k jejímu domu a našli kočku líně ležící na plotě. Vyhnali jsme ji pryč a snažili se Janě vysvětlit, že není důvod k obavám. Ale ona nebyla spokojená. Trvala na tom, abychom nainstalovali bezpečnostní kamery kolem jejího pozemku, aby mohla kočku přistihnout při činu.

Celý víkend jsme strávili instalací kamer v naději, že to Janě uklidní mysl. Ale místo toho se Jana stala posedlou sledováním záznamů. Volala nám ve dne v noci, přesvědčená, že zahlédla kočku nebo nějakou jinou imaginární hrozbu.

Jak týdny plynuly, Janina paranoia se jen zhoršovala. Začala obviňovat své sousedy z nejrůznějších nesmyslů – od krádeže pošty až po plánování vloupání do jejího domu. Dokonce zašla tak daleko, že je konfrontovala, což způsobilo napětí a nepřátelství v sousedství.

Petr a já jsme se snažili zasáhnout, ale Jana odmítala poslouchat. Byla přesvědčená, že je obětí rozsáhlého spiknutí a nic z toho, co jsme řekli, ji nemohlo přesvědčit o opaku. Stres začal ovlivňovat náš vztah. Petr byl neustále nervózní kvůli duševnímu stavu své matky a já se cítila bezmocná a frustrovaná.

Pak přišla poslední kapka. Jana nám jednoho večera volala hysterická. Tvrdila, že někdo vnikl do jejího domu a přestavěl nábytek, zatímco byla pryč. Spěchali jsme k ní domů a našli ji v slzách, přesvědčenou, že je terčem nějakého zlomyslného žertu.

Prohledali jsme dům odshora dolů, ale nenašli žádné známky vloupání. Všechno bylo přesně tam, kde mělo být. Ale Jana byla neutišitelná. Obvinila nás z toho, že ji nebereme vážně a vinila nás za to, že ji nechráníme.

Tu noc jsme s Petrem měli dlouhý rozhovor. Uvědomili jsme si, že nemůžeme dál žít takhle – neustále na milost a nemilost Janiným bludům a obviněním. Rozhodli jsme se vyhledat pro ni odbornou pomoc v naději, že terapeut jí pomůže vidět věci rozumně.

Ale když jsme toto téma s Janou nadhodili, vybuchla vzteky. Obvinila nás z toho, že se ji snažíme ovládat a úplně nás odstřihla. Odmítala s námi mluvit nebo nás pustit k sobě.

Od té doby uplynulo několik měsíců a stále jsme od Jany neslyšeli. Ticho je jak úlevou, tak zdrojem pocitu viny. Obáváme se o její blaho, ale víme, že nemůžeme dál podporovat její destruktivní chování.

Na konci dne Janino nekonečné drama mezi námi vytvořilo propast, kterou možná nikdy nepřekonáme. Je to bolestná připomínka toho, že někdy, bez ohledu na to, jak moc někoho milujete, ho nemůžete zachránit před ním samým.