„Přestěhovali jsme se na pobřeží na jaře, ale náš klid netrval dlouho, když přijela moje tchyně“

Přestěhovat se na pobřeží bylo vždy mým snem. Představa probouzení se za zvuku vln narážejících na břeh, slaný vánek naplňující náš domov a nekonečný horizont před námi byla něco, po čem jsem dlouho toužila. Takže když jsme se s mým manželem, Honzou, konečně rozhodli opustit náš rušný městský život a usadit se v malebném přímořském městečku v Jižních Čechách, byla jsem nadšená.

Jaro bylo ideálním časem pro náš přesun. Květiny kvetly, počasí se oteplovalo a turistická sezóna ještě nezačala. Našli jsme kouzelný malý dům s verandou kolem dokola a výhledem na moře, který mi bral dech. Bylo to jako v ráji.

Prvních pár týdnů bylo všechno dokonalé. Honza a já jsme trávili dny prozkoumáváním pobřeží, objevováním skrytých zátok a užíváním si klidu, který přinášel život u moře. Měli jsme táboráky na pláži, pikniky v dunách a dlouhé procházky při západu slunce. Bylo to všechno, o čem jsem kdy snila.

Ale pak se rozhodla nás navštívit moje tchyně, Marie.

Marie mě nikdy neměla zvlášť ráda. Od chvíle, kdy jsme s Honzou začali chodit, dávala jasně najevo, že si myslí, že nejsem pro jejího syna dost dobrá. Dělala nenápadné poznámky o mém původu, mých kariérních volbách a dokonce i o mém vaření. Vždy to bylo s úsměvem, ale podtext byl jasný: nevyrovnám se.

Když Marie oznámila, že u nás zůstane několik týdnů, snažila jsem se být optimistická. Možná by změna prostředí změkčila její postoj. Možná by viděla, jak jsme s Honzou šťastní a uvědomila si, že jsem pro něj dobrá. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že je to nepravděpodobné.

Od chvíle, kdy přijela, dala Marie o sobě vědět. Kritizovala všechno od výzdoby našeho domu po způsob, jakým jsem organizovala kuchyň. Stěžovala si na nedostatek vybavení v našem malém městě a dělala jízlivé poznámky o tom, jak „přežíváme“ ve srovnání s jejím pohodlným předměstským životem.

Honza se snažil zprostředkovat, ale bylo jasné, že je rozpolcený mezi loajalitou k matce a láskou ke mně. Často se uchyloval do své dílny nebo chodil na dlouhé procházky sám, nechávajíc mě čelit Mariiným neustálým kritikám.

Jednoho večera, když jsme seděli u večeře, Marie pronesla poznámku, která mě zasáhla do hloubky. „Víš, Honzo,“ řekla s hlasem plným pohrdání, „vždycky jsem si představovala, že skončíš s někým více… úspěšným. S někým, kdo by odpovídal tvé ambici a hnací síle.“

Cítila jsem, jak se mi v krku tvoří knedlík a snažila jsem se zadržet slzy. Honza se na mě omluvně podíval, ale nic neřekl. Ticho, které následovalo, bylo ohlušující.

Jak týdny plynuly, Mariina přítomnost se stala nesnesitelnou. Napětí v našem domově bylo hmatatelné a radost, kterou jsme kdysi cítili z života u moře, byla nahrazena pocitem strachu. Snažila jsem se jí vyhýbat co nejvíce to šlo, utíkala jsem na pláž nebo podnikala dlouhé jízdy podél pobřeží jen proto, abych unikla jejímu neustálému dohledu.

Jedno odpoledne, po dalším hádce s Marií, jsem se rozhodla, že už to nemůžu vydržet. Zabalila jsem si tašku a nechala Honzovi vzkaz vysvětlující, že potřebuji nějaký čas sama na vyčištění hlavy. Odjela jsem do nedalekého města a ubytovala se v malém motelu s nadějí, že nějaká vzdálenost mi pomůže znovu získat rozum.

Když jsem seděla sama v tom motelovém pokoji a poslouchala vzdálený zvuk vln narážejících na břeh, uvědomila jsem si, že můj sen o životě u moře se proměnil v noční můru. Klid a mír, po kterých jsem toužila, byly zastíněny Mariiným neúprosným nesouhlasem.

Věděla jsem, že něco musí změnit. Buď Marie bude muset odejít, nebo já. Ale jedno bylo jisté: náš idylický život na pobřeží už nikdy nebude stejný.