„Vyhozená po zprávě o těhotenství: O deset let později požádali o pomoc“

Bylo mi 17, když jsem zjistila, že jsem těhotná. Můj přítel, Honza, a já jsme spolu byli dva roky a byli jsme zamilovaní. Oba jsme byli v posledním ročníku střední školy a snili jsme o tom, že půjdeme na vysokou školu a budeme budovat společnou budoucnost. Ale život pro nás měl jiné plány.

Když jsem to řekla rodičům, byli vzteklí. Nemohli uvěřit, že jejich „dokonalá“ dcera se dostala do takové situace. Dali mi ultimátum: buď potrat, nebo opustit dům. Rozhodla jsem se si dítě nechat, a tak jsem se ocitla na ulici.

Rodiče Honzy nebyli o moc lepší. Byli zklamaní, ale dovolili mu zůstat doma, pokud se bude soustředit na studium. Takže jsem se přestěhovala do malého, špinavého bytu s málem peněz, které jsem měla našetřené z brigády. Honza mě navštěvoval, kdykoli mohl, ale bylo jasné, že naše životy se drasticky změní.

Dokončili jsme střední školu, ale vysoká škola už pro nás nebyla možností. Honza si našel práci v místní továrně a pracoval dlouhé hodiny, aby nás uživil. Já jsem našla práci jako servírka a střídala směny s péčí o naši novorozenou dceru Aničku. Bylo to vyčerpávající, ale byli jsme odhodlaní to zvládnout.

První roky byly neuvěřitelně těžké. Sotva jsme vycházeli s penězi a někdy jsme museli volit mezi placením nájmu a nákupem potravin. Neměli jsme žádnou podporu od rodin; prakticky nás vydědili. Ale měli jsme jeden druhého a to nám stačilo k tomu, abychom pokračovali.

Jak Anička rostla, věci se začaly trochu stabilizovat. Honza byl povýšen v práci a já jsem našla lépe placenou práci jako recepční. Přestěhovali jsme se do trochu lepšího bytu a dokonce jsme si dokázali něco málo ušetřit. Život byl stále těžký, ale dělali jsme pokroky.

Pak mě z ničeho nic kontaktovali moji rodiče. Uplynulo deset let od chvíle, kdy mě vyhodili, a za celou tu dobu jsem od nich neslyšela ani slovo. Řekli, že se chtějí znovu spojit a požádali mě o setkání. Navzdory všemu jsem souhlasila. Část mě stále toužila po jejich schválení a lásce.

Když jsme se setkali, zdáli se být upřímně šťastní, že vidí mě a Aničku. Omluvili se za to, jak se ke mně chovali a řekli, že chtějí napravit své chyby. Na chvíli jsem si myslela, že by věci konečně mohly být jiné.

Ale pak přišel šok: měli finanční potíže a potřebovali moji pomoc. Můj otec přišel o práci a měli problémy s placením účtů. Požádali mě, jestli bych jim mohla půjčit nějaké peníze, dokud se z toho nedostanou.

Byla jsem ohromená. Po všem, čím mě prošli, měli tu drzost požádat mě o pomoc? Cítila jsem směs hněvu a smutku. Část mě jim chtěla pomoci, ale jiná část nemohla zapomenout na to, jak mě opustili, když jsem je nejvíc potřebovala.

Nakonec jsem jim řekla, že nemohu pomoci. Stále jsme sami bojovali a nemohla jsem riskovat naši finanční stabilitu pro lidi, kteří se ke mně otočili zády. Odešli zklamaní a od té doby jsem o nich neslyšela.

Život pokračoval jako vždy – plný výzev, ale také okamžiků radosti s Honzou a Aničkou. Nikdy jsme nedostali pohádkový konec, který jsme si přáli, ale i přes všechny překážky jsme si vybudovali společný život.