„Je mi 70 a žiji sama: Moje děti mě nechtějí nechat přestěhovat se k nim, a nevím, jak dál“

Je mi 70 let a žiji sama v malém bytě v Praze. Dny jsou dlouhé a noci ještě delší. Moje děti, které žijí v různých částech republiky, mají své vlastní životy a rodiny. Požádala jsem je, jestli bych se mohla přestěhovat k nim, ale odmítly. Říkají, že mě milují a chtějí pro mě to nejlepší, ale věří, že společné bydlení by příliš narušilo jejich životy. Nevím, jak dál.

V tak rušném městě jako je Praha byste si mysleli, že je nemožné cítit se osaměle. Ale pravda je taková, že neustálý proud lidí jen zvýrazňuje mou izolaci. Vidím stovky tváří každý den, ale žádná z nich není známá. Žádná z nich nepatří někomu, kdo by se o mě staral.

Moje dny jsou naplněny všedními rutinami. Vstávám brzy, udělám si šálek kávy a sedím u okna a sleduji svět kolem sebe. Někdy jdu na procházku do parku, ale není to stejné jako mít někoho, s kým si mohu povídat. Lavičky jsou plné mladých párů a rodin, všichni příliš zaneprázdněni svými vlastními životy, aby si všimli staré ženy sedící o samotě.

Mívala jsem přátele, ale většina z nich buď zemřela nebo se přestěhovala do domovů důchodců daleko od města. Ti málo, co zůstali, jsou stejně osamělí jako já a vidíme se jen zřídka. Je těžké najít nové přátele v mém věku; lidé mého věku jsou buď příliš křehcí na to, aby vyšli ven, nebo příliš zvyklí na své způsoby, aby vítali nové vztahy.

Zkoušela jsem se připojit k seniorským centrům a komunitním skupinám, ale cítím se tam spíše jako na místě, kde lidé čekají na konec než na místě, kde mohou skutečně žít. Aktivity jsou opakující se a neinspirující a rozhovory se často točí kolem nemocí a léků.

Moje děti mi volají jednou týdně, ale naše rozhovory jsou krátké a povrchní. Ptají se mě, jak se mám, a já jim říkám, že dobře, protože je nechci zatěžovat svou osamělostí. Vyprávějí mi o svých rušných životech, o svých pracích a úspěších svých dětí. Poslouchám a přikyvuji, ale uvnitř cítím rostoucí prázdnotu.

Přemýšlela jsem o přestěhování do domova důchodců, ale představa opuštění mého domova a všeho známého je děsivá. Tento byt drží tolik vzpomínek—na mého zesnulého manžela, na výchovu mých dětí, na šťastnější časy. Opuštění bytu by bylo jako vzdát se života úplně.

Někdy přemýšlím, jestli moje děti někdy pochopí, jaké to je být starý a sám. Jsou tak pohlceni svými vlastními životy, že nevidí, jak moc je potřebuji. Nechci být břemenem, ale také nechci strávit zbytek svých let v samotě.

Nevím, co mě čeká v budoucnosti. Každý den je boj a představa dalšího roku takového života je téměř nesnesitelná. Přála bych si, aby existoval způsob, jak mým dětem ukázat, jak moc pro mě znamená jejich přítomnost. Ale do té doby budu pokračovat v každodenním vstávání, dělání si šálku kávy a sledování světa z mého okna.