„Jen mu odpusť, mami,“ prosila moje dcera, ale já věděla své
Bylo deštivé úterní odpoledne, když moje dcera, Eliška, přišla ze školy domů s odhodlaným výrazem ve tváři. Položila svůj batoh u dveří a šla rovnou do obývacího pokoje, kde jsem skládala prádlo.
„Mami, musíme si promluvit,“ řekla pevným hlasem, ale její oči prosily.
Odložila jsem košili, kterou jsem skládala, a věnovala jí svou plnou pozornost. „Co máš na srdci, miláčku?“
„Jde o tátu,“ začala a na chvíli zaváhala. „Dnes mi volal. Chce se vrátit domů.“
Srdce mi kleslo. Bylo to téměř rok od doby, kdy jsme se s Petrem rozešli. Vzpomínky na náš bouřlivý vztah byly stále čerstvé v mé mysli. Hádky, zlomené sliby a noci, kdy jsem plakala do polštáře, nebyly snadno zapomenutelné.
„Eliško, víš proč jsme se s tvým otcem rozešli,“ řekla jsem jemně. „Udělala příliš mnoho chyb a já na ně nemohu jen tak zapomenout.“
„Ale změnil se, mami,“ trvala na svém Eliška. „Řekl mi, že je mu všechno líto a že chce všechno napravit. Nemůžeš mu dát ještě jednu šanci?“
Hluboce jsem si povzdechla. „Lidé se tak snadno nemění, Eliško. Tvůj otec nás oba příliš mnohokrát zranil. Nemohu riskovat, že to prožijeme znovu.“
Eliščiny oči se naplnily slzami. „Ale mami, každý si zaslouží druhou šanci. Co když se tentokrát opravdu změnil? Co když je opravdu lituje?“
Chtěla jsem jí věřit. Chtěla jsem věřit, že Petr konečně pochopil své chyby a byl připraven být tím manželem a otcem, kterého jsme potřebovali. Ale hluboko uvnitř jsem věděla své.
„Eliško, chápu, že ti táta chybí,“ řekla jsem tiše. „Ale odpuštění a jeho návrat do našich životů by mohly vést k dalšímu bolesti. Nemohu nás tím znovu vystavit.“
Eliška si otřela slzy a podívala se na mě s kombinací frustrace a smutku. „Jsi jen tvrdohlavá, mami. Ani nejsi ochotná mu dát šanci.“
Cítila jsem bodnutí viny. Možná jsem byla příliš tvrdá. Možná bych měla alespoň Petra vyslechnout. Ale pak jsem si vzpomněla na nespočet slibů, které dal a zklamal nás znovu a znovu.
„Eliško, dělám to proto, abych nás ochránila,“ řekla jsem pevně. „Nemohu dovolit, aby nás znovu zranil.“
Eliška vyběhla z místnosti a nechala mě samotnou s mými myšlenkami. Věděla jsem, že je naštvaná, ale také jsem věděla, že musím stát pevně.
O pár dní později se Petr objevil u našich dveří. Vypadal jinak—unavenější, opotřebovanější—ale jeho oči stále měly ten stejný šarm, který mě kdysi přitahoval.
„Můžeme si promluvit?“ zeptal se hlasem plným lítosti.
Na chvíli jsem zaváhala, než jsem ustoupila stranou a nechala ho vejít. Sedli jsme si ke kuchyňskému stolu a ticho mezi námi bylo těžké nevyřčenými slovy.
„Je mi líto všeho,“ začal Petr. „Vím, že jsem udělal chyby, ale změnil jsem se. Chci všechno napravit.“
Podívala jsem se mu do očí a hledala jakýkoli náznak upřímnosti. „Petře, to jsi už říkal dřív. Jak mám vědět, že tentokrát je to jiné?“
Natáhl se přes stůl a vzal mě za ruku. „Protože jsem si uvědomil, co jsem ztratil. Nechci ztratit tebe a Elišku znovu.“
Na chvíli jsem pocítila záblesk naděje. Možná se opravdu změnil. Možná bychom mohli být zase rodina.
Ale pak jsem si vzpomněla na bolest, kterou nám způsobil—zlomené sliby, lži, zradu. Nemohla jsem to prožít znovu.
„Je mi líto, Petře,“ řekla jsem a stáhla svou ruku zpět. „Nemohu to udělat.“
Petr sklonil ramena v porážce. „Chápu,“ řekl tiše předtím než vstal a odešel.
Když jsem ho sledovala odcházet, cítila jsem směs úlevy a smutku. Možná se lidé mohou změnit, ale já nemohla riskovat.
Eliška se mnou několik dní nemluvila poté. Byla naštvaná a zraněná, ale věděla jsem, že časem pochopí proč jsem udělala to rozhodnutí.
Na konci to nebylo o tom, jestli se Petr změnil nebo ne. Šlo o ochranu sebe a mé dcery před dalším zlomeným srdcem.
A někdy ochrana těch, které milujete znamená dělat ta nejtěžší rozhodnutí.