„Měli byste být vděční, že vám někdo pomáhá,“ říkají všichni

Když jsme se vzali, bylo mi 30 a mému manželovi, Petrovi, bylo 29. Byli jsme plní snů a plánů do budoucna. Nyní, když slavíme páté výročí svatby, ty sny se zdají jako vzdálené vzpomínky. Žijeme v malém jednopokojovém bytě v Praze. Je to stísněné, ale je to to, co si můžeme dovolit.

Petra jsem potkala na večírku společného přítele. Byl okouzlující, vtipný a zdálo se, že má svůj život pod kontrolou. Pracovala jsem jako grafická designérka v malé firmě a on byl začínající softwarový vývojář. Okamžitě jsme si padli do oka a začali spolu chodit. Do roka jsme byli zasnoubeni a o šest měsíců později jsme se vzali.

První rok byl blažený. Cestovali jsme, často jsme chodili na večeře a užívali si vzájemné společnosti. Ale věci se začaly měnit, když Petr přišel o práci ve startupu, kde pracoval. Firma zkrachovala a najednou byla naše finanční stabilita ohrožena. Snažila jsem se být podpůrná, ale stres začal doléhat na nás oba.

Petr měl potíže najít další práci ve svém oboru. Přijímal různé příležitostné práce, ale nic se nezdálo být trvalé. Mezitím jsem byla povýšena v práci, což znamenalo delší pracovní dobu a více odpovědností. Byla jsem neustále vyčerpaná, ale stále jsem věřila, že se věci zlepší.

Náš malý byt se stal bojištěm. Petr trávil hodiny u počítače, podával žádosti o práci a pracoval na volných projektech, které nikdy nepřinášely peníze. Já jsem se vracela z práce unavená a frustrovaná, jen abych zjistila, že nádobí je stále ve dřezu a prádlo se hromadí.

„Proč nemůžeš víc pomáhat doma?“ ptala jsem se ho.

„Snažím se najít práci, Sáro,“ odpovídal. „Měla bys být vděčná, že ti někdo pomáhá.“

Ta slova mě bodala pokaždé, když je řekl. Vděčná? Za co? Za manžela, který nedokáže udržet práci? Za partnera, který se zdá být více zaujatý obrazovkou počítače než mnou? Ale všichni kolem nás opakovali jeho názor.

„Aspoň se snaží,“ říkali moji přátelé.

„Dělá, co může,“ přidala se moje matka.

Ale nikdy to nepřišlo jako dostatečné. Mezi námi rostla zášť jako hustá mlha, kterou ani jeden z nás nemohl prohlédnout. Přestali jsme mluvit o našich snech a plánech do budoucna. Naše rozhovory se omezily na všední témata jako účty a nákupy.

Jednou v noci, po dalším hádce o peníze a povinnosti, jsem seděla na požárním schodišti před naším bytem. Světla města blikala pode mnou, ale nenabízela žádnou útěchu. Cítila jsem se uvězněná v životě, který byl daleko od toho, co jsem si představovala.

Petr vyšel ven a posadil se vedle mě. Chvíli jsme tam jen tak seděli v tichu.

„Omlouvám se,“ řekl nakonec. „Vím, že to bylo těžké.“

„Jo,“ odpověděla jsem, nevědouc co jiného říct.

Seděli jsme tam ještě chvíli, než jsme se vrátili dovnitř. Ale nic se opravdu nezměnilo. Hádky pokračovaly, zášť rostla a vzdálenost mezi námi se zvětšovala.

Když slavíme naše páté výročí svatby, není žádná oslava. Žádná romantická večeře ani srdečné dárky. Jen dva lidé žijící v malém jednopokojovém bytě, kteří přemýšlejí, kde se to všechno pokazilo.

Nevím, co nás čeká v budoucnosti. Možná se věci zlepší, nebo možná ne. Ale prozatím mohu jen brát každý den takový, jaký je a doufat, že jednoho dne najdeme cestu zpět k sobě.