„Slíbila jsem Tvému Bratrovi Peníze na Auto. Poradíte si Sami,“ Řekla Máma

Před třemi lety jsme s manželem Petrem žili bezstarostný život v našem malém bytě v Praze. Oba jsme měli slušné práce, užívali si víkendy prozkoumáváním města a nikdy jsme se opravdu nestarali o peníze. Ještě jsme neměli děti a ani jsme o založení rodiny nepřemýšleli. Život byl jednoduchý a dobrý.

Jednoho večera jsme večeřeli s Petrovo rodinou, když jeho matka, Jana, udělala oznámení. „Slíbila jsem tvému bratrovi, Tomášovi, nějaké peníze na koupi auta,“ řekla nenuceně. Tomáš byl Petrovo mladší bratr, čerstvě po vysoké škole a snažil se najít své místo ve světě. Bydlel u Jany a jejich otce, snažil se našetřit na auto, aby mohl dojíždět na pracovní pohovory a potenciální pracovní příležitosti.

S Petrem jsme si vyměnili pohledy, ale nic jsme neřekli. Věděli jsme, že Tomáš potřebuje pomoc, a nechtěli jsme vypadat sobecky nebo nevděčně. Koneckonců, my jsme byli na tom dobře sami. Nepotřebovali jsme žádnou finanční pomoc od Jany nebo kohokoliv jiného.

O tři roky později se věci dramaticky změnily. Petr přišel o práci kvůli snižování stavů ve firmě a já musela přijmout snížení platu, abych si práci udržela. Teď máme dvouletou dceru Aničku, která vyžaduje neustálou péči a pozornost. Naše úspory se ztenčily a my se snažíme vyjít s penězi.

Jednoho obzvlášť těžkého večera, po uložení Aničky do postele, jsme si s Petrem sedli a probírali naše finance. „Potřebujeme pomoc,“ řekl Petr s těžkým hlasem plným starostí. „Možná bychom měli požádat mámu o půjčku.“

Váhala jsem. Požádat o peníze nebylo nikdy snadné, zvlášť od rodiny. Ale byli jsme zoufalí. „Dobře,“ souhlasila jsem neochotně. „Promluvíme si s ní zítra.“

Druhý den jsme navštívili Janin dům. Přivítala nás srdečně, jako vždy. Po nějaké malé konverzaci Petr otevřel téma. „Mami, máme teď trochu finanční problémy. Chtěli jsme se zeptat, jestli bys nám mohla půjčit nějaké peníze, abychom se dostali zpátky na nohy.“

Janin výraz se okamžitě změnil. Vypadala nepohodlně a váhavě. „Rozumím vaší situaci,“ začala pomalu, „ale slíbila jsem Tomášovi peníze na auto a nemůžu svůj slib porušit.“

„Ale to bylo před třemi lety,“ namítl Petr jemně. „Tomáš má teď práci a daří se mu dobře.“

„Vím,“ odpověděla Jana pevným tónem. „Ale slib je slib. Budete si muset poradit sami.“

Odešli jsme z Janina domu poražení a sklíčení. Váha našich finančních problémů se zdála ještě těžší teď, když jsme věděli, že nemůžeme spoléhat na rodinnou podporu.

Během následujících měsíců se věci jen zhoršovaly. Museli jsme se odstěhovat z našeho bytu do menšího a levnějšího místa v méně atraktivní čtvrti. Petr přijal několik částečných úvazků jen aby nás udržel nad vodou, zatímco já jsem žonglovala mezi prací a péčí o Aničku.

Náš vztah začal pod tlakem praskat. Častěji jsme se hádali, často o penězích a naší budoucnosti. Stres si vybíral svou daň na nás obou.

Jedné noci, po další ostré hádce, si Petr sbalil tašku a odešel. Řekl, že potřebuje čas na přemýšlení a vyčištění hlavy. Zůstala jsem sama s Aničkou, cítíc se více izolovaná a beznadějná než kdy jindy.

Dny se změnily v týdny a Petr se nevrátil. Snažila jsem se mu volat, ale málokdy odpověděl. Když ano, zněl vzdáleně a odtažitě.

Nakonec jsem od něj dostala dopis. Vysvětloval v něm, že už nedokáže snášet ten stres a potřebuje začít znovu někde jinde. Omluvil se, ale řekl, že se nemůže vrátit.

Byla jsem zdrcená. Náš kdysi šťastný život se rozpadl na kousky a nebylo možné ho znovu složit.

Na konci nám Janin slib Tomášovi stál víc než jen finanční stabilitu; stál nás naši rodinu.