„Moje dcera je teď 38, svobodná a chce dítě: Přijímání nevyzpytatelné cesty života“

Minulý měsíc jsme s dcerou Emou navštívily svatbu mé neteře Sáry. Obřad se konal v malebné kapličce na venkově a vše bylo pečlivě naplánováno. Nevěsta Sára vypadala v bílých šatech naprosto zářivě a ženich z ní nemohl spustit oči. Byl to den plný radosti, smíchu a lásky.

Po recepci se Ema rozhodla zůstat u mě, protože žije v Praze a já bydlím v malém městě na Moravě. V poslední době jsme spolu kvůli našim nabitým rozvrhům moc času netrávily, takže jsem se těšila, že si popovídáme.

Druhý den ráno jsem vstala brzy a šla do kuchyně udělat kávu. Když jsem procházela obývacím pokojem, viděla jsem Emu sedící u okna, jak hledí do dálky. Vypadala tak zamyšleně, že si mě ani nevšimla. Podívala jsem se blíže a uvědomila si, že pláče.

„Emo, zlato, co se děje?“ zeptala jsem se jemně, když jsem si sedla vedle ní.

Rychle si otřela slzy a snažila se nasadit statečný výraz. „Ale nic, mami. Jen jsem po té svatbě trochu emocionální.“

Ale já svou dceru znala dost dobře na to, abych viděla, že ji něco hluboce trápí. „Můžeš mi to říct, Emo. Co se opravdu děje?“

Zhluboka se nadechla a konečně se otevřela. „Mami, je mi 38 let. Nemám vlastní rodinu, žádného manžela, žádné děti. Když jsem včera viděla Sáru vdávat se, uvědomila jsem si, jak moc to chci i pro sebe. Ale mám pocit, že mi čas utíká.“

Srdce mi pro ni bolelo. Ema byla vždy tak zaměřená na svou kariéru, pracovala dlouhé hodiny jako úspěšná právnička ve městě. Dosáhla toho tolik profesionálně, ale zdálo se, že její osobní život ustoupil do pozadí.

„Emo, ještě máš čas,“ řekla jsem tiše. „Život ne vždy jde podle plánu, ale to neznamená, že nenajdeš štěstí.“

Zavrtěla hlavou. „Nevím, mami. Mám pocit, že všichni kolem mě jdou dál a já zůstávám na místě.“

Nevěděla jsem, co říct, aby se cítila lépe. Pravda byla taková, že život může být někdy neuvěřitelně nespravedlivý. Neexistují žádné záruky, že věci dopadnou tak, jak chceme.

Během následujících dnů jsme s Emou hodně mluvily o jejích pocitech a budoucnosti. Přiznala, že uvažovala o adopci nebo dokonce o tom mít dítě sama pomocí IVF. Ale myšlenka dělat to sama ji děsila.

„Mami, co když nejsem dost silná na to, abych vychovala dítě sama?“ zeptala se jednoho večera, když jsme seděly na verandě a sledovaly západ slunce.

„Emo, jsi jedna z nejsilnějších lidí, které znám,“ odpověděla jsem. „Čelila jsi tolika výzvám ve svém životě a pokaždé jsi vyšla silnější. Pokud to někdo dokáže, jsi to ty.“

Ale i přes má slova povzbuzení jsem viděla, že Ema stále bojuje s pochybnostmi a strachem. Rozhodla se vzít si nějaký čas volno z práce, aby si vše promyslela a zjistila, co opravdu chce.

O několik měsíců později mi Ema zavolala s novinkami. Rozhodla se pokračovat s IVF a pokusit se mít dítě sama. Bylo to velké rozhodnutí a v jejím hlase jsem slyšela směs vzrušení a úzkosti.

„Mami, mám strach,“ přiznala. „Ale vím, že to musím udělat pro sebe.“

Plně jsem její rozhodnutí podpořila a slíbila jí být po jejím boku na každém kroku.

Bohužel měl život jiné plány. Navzdory několika pokusům byly Eminy IVF léčby neúspěšné. Každé selhání ji emocionálně i fyzicky vyčerpávalo. Stávala se více uzavřenou a vzdálenou a lámalo mi srdce vidět ji v tolika bolestech.

Jednoho večera mi zavolala v slzách. „Mami, myslím, že už to nezvládnu,“ řekla mezi vzlyky. „Je to příliš těžké.“

Přála jsem si vzít její bolest pryč, ale jediné, co jsem mohla udělat, bylo nabídnout svou lásku a podporu. „Emo, je v pořádku cítit se takhle. Prošla jsi tolika věcmi. Jen věz, že jsem tu pro tebe bez ohledu na cokoliv.“

Na konci se Ema rozhodla ukončit léčbu a soustředit se na nalezení klidu v sobě samé. Nebyl to ten šťastný konec, který jsme si přály, ale byl to krok k uzdravení.

Život ne vždy dopadne tak, jak plánujeme, ale je důležité najít sílu v sobě samých a ocenit cestu, na které jsme. Ema možná nenašla rodinu svých snů, ale naučila se přijímat nevyzpytatelnost života a nacházet radost v přítomném okamžiku.