„Proč bych se o ni měla starat teď? Seznamte se s Honzou, zlatým dítětem: Boj dcery s rodinnou dynamikou“

V mnoha českých rodinách mohou být vztahy mezi sourozenci složité a plné napětí. To platí zejména tehdy, když je jedno dítě upřednostňováno před druhým. V naší rodině byl můj bratr Honza zlatým dítětem, zatímco já, Eva, jsem často zůstávala ve stínu. Tato protekce měla trvalé dopady na naše vztahy a nyní, když je naše matka nemocná a potřebuje péči, se vše vyhrotilo.

Když jsme vyrůstali, bylo jasné, že Honza nemohl v očích našich rodičů udělat nic špatného. Byl hvězdným sportovcem, premiantem a okouzlujícím synem, který dokázal rozzářit každou místnost. Rodiče ho zahrnovali chválou a pozorností, zatímco já jsem se snažila získat alespoň zlomek jejich uznání. Byla jsem tichá, knihomolská a dávala přednost samotě před společenskými akcemi. Moje úspěchy byly často přehlíženy nebo považovány za bezvýznamné ve srovnání s Honzovými.

Jednu konkrétní událost si pamatuji velmi živě. Bylo to v den mého maturitního plesu, milník, na který jsem tvrdě pracovala. Byla jsem nadšená a nervózní, doufala jsem, že mě rodiče konečně uvidí takovou, jaká jsem. Ale jakmile Honza vstoupil do místnosti, všechny oči byly na něm. Právě vyhrál další sportovní trofej a rodiče nemohli přestat o tom mluvit. Moje maturita se stala poznámkou pod čarou v oslavě Honzova posledního úspěchu.

Roky plynuly a tento vzorec pokračoval. Honza šel na prestižní univerzitu, zatímco já jsem si vybrala menší vysokou školu, která odpovídala mým zájmům. Podpora rodičů pro něj nikdy neochabla, ale jejich zájem o můj život se zdál ještě více mizet. Cítila jsem se jako outsider ve vlastní rodině, neustále hledající uznání, které nikdy nepřišlo.

Nyní je naše matka vážně nemocná a vyžaduje neustálou péči. Otec zemřel před několika lety a my musíme rozhodnout o jejím blahu. Samozřejmě všichni předpokládali, že se o ni postarám já. Koneckonců jsem dcera, a není to snad to, co by dcery měly dělat?

Ale proč bych se o ni měla starat teď? Kde byla ona, když jsem potřebovala její podporu? Kde byla ona, když jsem se cítila sama a neviditelná? Moje matka měla vždy čas pro Honzu, ale nikdy pro mě. Nikdy si nevšimla mých bojů nebo mých úspěchů. Nikdy nenabídla utěšující slovo nebo rameno k pláči. A teď očekává, že všechno opustím a postarám se o ni?

Honza je samozřejmě stále zlatým dítětem. Občas přijde na návštěvu s květinami a dárky, ale má svůj vlastní život. Je zaneprázdněný svou kariérou a rodinou. Nemůže být očekáváno, že převezme odpovědnost za péči o naši matku na plný úvazek. Takže břemeno padá na mě.

Jednou jsem se snažila vysvětlit své pocity matce. Řekla jsem jí, jak mě její protekce zranila a jak mě to ovlivnilo všechny ty roky. Podívala se na mě s nepochopením a nedůvěrou, jako by nechápala, o čem mluvím. „Ale Honza tě potřebuje,“ řekla. „Nemůže to zvládnout sám.“

A tam to bylo znovu—zaměření na Honzu. I v době své potřeby nemohla vidět za svého zlatého syna a rozpoznat mou bolest. Vždy to bylo o něm.

Takže tady jsem, rozpolcená mezi povinností a záští. Část mě cítí povinnost postarat se o ni, protože je to moje matka. Ale jiná část mě cítí oprávněná odejít a nechat Honzu to zvládnout, protože on byl vždy ten upřednostňovaný.

Na konci tohoto příběhu není žádné šťastné rozuzlení. Rány způsobené protekcí jsou hluboké a nehojí se snadno. Můj vztah s matkou zůstává napjatý a moje zášť vůči Honzovi přetrvává. Rodinná dynamika je složitá a někdy neexistují snadné odpovědi.