„Jestli to přineseš znovu, donutím tě to sníst i s obalem“: Už jsem to nemohla vydržet

Od chvíle, kdy jsem se setkala se svou švagrovou Janou, jsem věděla, že si nikdy nebudeme rozumět. Měla v sobě takovou auru nárokovosti, která mi lezla na nervy. Všichni v rodině kolem ní chodili po špičkách a plnili každé její přání. Dokonce i její rodiče, kteří by měli vědět lépe, ji považovali za nějakou královnu. Ale já jsem tu hru hrát nehodlala.

Všechno začalo, když jsme se s manželem Petrem přestěhovali zpět do jeho rodného města. Žili jsme roky v Praze, ale když Petr dostal pracovní nabídku, kterou nemohl odmítnout, rozhodli jsme se přestěhovat. Mělo to být nové začátky, šance být blíže rodině. Netušila jsem však, že to bude začátek noční můry.

Jana byla první, kdo nás přivítal—nebo spíše se nám vnutil. Objevila se u našeho nového domu neohlášená, nesoucí krabici svých oblíbených čokolád. „Myslela jsem, že byste je mohli mít rádi,“ řekla s úsměvem, který nedosáhl jejích očí. Zdvořile jsem jí poděkovala, ale už jsem cítila napětí.

Během následujících týdnů si Jana zvykla chodit neohlášená. Přinášela další čokolády, dorty a jiné sladkosti, vždy s tím stejným neupřímným úsměvem. Bylo to, jako by se snažila prosadit svou dominanci v mém vlastním domě. Petr si toho nevšiml; byl jen šťastný, že je zase blízko své rodiny.

Jednoho večera, po obzvlášť dlouhém dni v práci, jsem přišla domů a našla Janu sedící v našem obýváku. Dovnitř se dostala pomocí náhradního klíče, který jsme dali Petrovo rodičům pro případ nouze. „Přinesla jsem vám další čokolády,“ řekla a podala mi další krabici.

Praskly mi nervy. „Jestli to přineseš znovu, donutím tě to sníst i s obalem,“ řekla jsem hlasem třesoucím se vztekem. Jana na chvíli vypadala zaskočeně, ale pak se jí výraz ztvrdl.

„Jsi jen žárlivá, protože mě mají všichni radši,“ odsekla.

To byla poslední kapka. Vyrazila jsem z domu ven, potřebovala jsem si pročistit hlavu. Když jsem se vrátila, Petr na mě čekal. „Co se stalo?“ zeptal se s obavami ve tváři.

Řekla jsem mu všechno—jak mě Janina neustálá přítomnost doháněla k šílenství, jak jsem se cítila jako cizinec ve vlastním domě. Petr tiše poslouchal, ale když jsem skončila, povzdechl si. „Je to moje sestra,“ řekl. „Musíš se snažit s ní vycházet.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Takže stojíš na její straně?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Nejde o strany,“ odpověděl. „Jde o rodinu.“

Od té chvíle se věci jen zhoršovaly. Jana pokračovala ve svých návštěvách a Petrovi rodiče začali naznačovat, že bych měla být vstřícnější. Cítila jsem se jako obklíčená ze všech stran.

Jedné noci, po dalším hádce s Petrem o Janě, jsem si sbalila tašku a odešla. Nemohla jsem zůstat na místě, kde jsem se cítila tak nevítaná a nepodporovaná. Přestěhovala jsem se do malého bytu v centru města a o pár týdnů později podala žádost o rozvod.

Petr se snažil navázat kontakt, ale bylo už pozdě. Škoda byla napáchána. Jana vyhrála a já zůstala sbírat střepy svého rozbitého života.