„Vyřeš si to sama,“ říkal můj manžel vždy, když mě jeho matka kritizovala. Nemohla jsem to vydržet

Když jsem poprvé potkala Jakuba, myslela jsem si, že jsem našla svou dokonalou polovičku. Byl laskavý, podporující a vždy věděl, jak mě rozesmát. Chodili jsme spolu tři roky, než mě požádal o ruku, a já nemohla být šťastnější. Naše svatba byla splněným snem a já se cítila jako nejšťastnější žena na světě.

Ale jakmile skončila líbánková fáze, nastoupila realita. Spolu s Jakubem jsem se také provdala do jeho rodiny, která zahrnovala jeho panovačnou matku, Ludmilu. Zpočátku jsem se snažila být chápavá a vstřícná. Koneckonců, byla to jeho matka a já chtěla udělat dobrý dojem.

Nicméně Ludmila měla způsob, jak mě neustále shazovat a dělat ze mě neschopnou. Kritizovala všechno od mého vaření po mé úklidové schopnosti. „Víš, Jakub měl vždycky rád steak středně propečený,“ říkala s nespokojeným pohledem, když jsem servírovala večeři. Nebo: „Nevím, proč se obtěžuješ s těmi drahými čisticími prostředky; trochu síly je vše, co potřebuješ.“

Snažila jsem se její poznámky přecházet, ale začaly mě vyčerpávat. Svěřila jsem se Jakubovi v naději, že se mě zastane. Ale jeho odpověď byla vždy stejná: „Vyřeš si to sama, miláčku. Ona je prostě taková.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Muž, který byl vždy mým ochráncem, mě teď nechával napospas neustálým útokům jeho matky. Cítila jsem se zrazená a osamělá.

Situace se ještě zhoršila, když jsme měli naše první dítě, Emu. Ludmiliny kritiky se rozšířily i na mé rodičovské schopnosti. „Opravdu bys měla kojit,“ říkala, když jsem Emě dávala láhev. „Za mých časů jsme nepotřebovali všechny ty moderní vymoženosti,“ poznamenala, když viděla dětskou chůvičku.

Byla jsem vyčerpaná z bezesných nocí a nároků novorozence a Ludmiliny poznámky mi připadaly jako dýky. Prosila jsem Jakuba, aby s ní promluvil, ale on zůstal pevný ve svém postoji. „Musíš si to vyřešit sama,“ opakoval.

Jednoho večera, po obzvlášť tvrdé poznámce od Ludmily o mém rodičovství, jsem se rozplakala. Jakub mě našel vzlykající v dětském pokoji a konečně pochopil, jaký dopad to na mě má. „Promluvím s ní,“ slíbil.

Ale rozhovor neproběhl podle plánu. Ludmila byla uražená, že jsem si na ni stěžovala a obvinila mě z pokusu vrazit klín mezi ni a jejího syna. Jakub se vrátil z rozhovoru poražený. „Ona se nezmění,“ řekl. „Musíš se s tím naučit žít.“

Cítila jsem se jako tonoucí. Moje kdysi dokonalé manželství bylo nyní plné napětí a zášti. Začala jsem se vyhýbat rodinným setkáním a vymýšlela výmluvy, abych Ludmilu držela na distanc. Ale bylo nemožné jí úplně uniknout.

Poslední kapkou byla Emčina první narozeninová oslava. Plánovali jsme malou oslavu s blízkou rodinou a přáteli. Ludmila přišla brzy a okamžitě začala přemisťovat dekorace, které jsem pečlivě připravila. „Tady to vypadá lépe,“ řekla a přesunula balónky.

Praskly mi nervy. „Proč nemůžeš nechat věci tak, jak jsou? To je Emčina oslava, ne tvoje!“

Ludmila vypadala překvapeně, ale rychle se vzpamatovala. „Jen se snažím pomoci,“ řekla defenzivně.

Jakub mě odtáhl stranou a zašeptal: „Musíš se omluvit.“

Nemohla jsem tomu uvěřit. Po všem tom trápení stále očekával, že budu ta, kdo se omluví. „Ne,“ řekla jsem pevně. „Už toho mám dost.“

Tu noc, po odchodu všech hostů, jsem sbalila tašku pro Emu a sebe. Jakub se mě snažil zastavit, ale byla jsem rozhodnutá. „Už to dál nezvládnu,“ řekla jsem skrz slzy.

Dočasně jsme se přestěhovaly k mé sestře, zatímco jsem přemýšlela o dalších krocích. Jakub volal a psal zprávy, prosil mě, abych se vrátila, ale věděla jsem, že pokud to udělám, nic se nezmění.

Nakonec naše manželství nevydrželo tlak Ludmilina neustálého zasahování a Jakubovy neochoty postavit se za mě. O několik měsíců později jsme se rozvedli.

Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že láska není jen o nalezení někoho, kdo vás činí šťastným; je také o nalezení někoho, kdo bude stát při vás, když jde do tuhého. A bohužel Jakub pro mě tím člověkem nebyl.