„Upoutaná na Vozíku, Nevěsta Hleděla do Dálky. V Rukou Držela Kytici Bílých Růží: Vedle Ní Stál On. Vysoký, Svalnatý a Pohledný“

Upoutaná na vozíku, Anna seděla a hleděla do dálky. Slunce zapadalo nad parkem Stromovka, vrhající zlatavý odstín na celou scénu. Její krásné, volné vlasy začaly šedivět, což bylo svědectvím let, která uplynula od její nehody. Její dlouhé bílé šaty byly zdobeny složitou ručně vyšívanou výšivkou, prací její babičky, která zemřela jen před rokem. V rukou držela kytici bílých růží, jejichž vůně se mísila s chladným podzimním vzduchem.

Vedle ní stál Tomáš. Vysoký, svalnatý a pohledný, vypadal jako dokonalý ženich ve svém na míru šitém černém obleku. Jeho oči byly upřené na Annu, plné směsi lásky a smutku. Seznámili se na univerzitě, kde byla Anna hvězdou atletického týmu a Tomáš studoval medicínu. Jejich milostný příběh byl jako z pohádky až do osudné autonehody, která Annu ochromila od pasu dolů.

Kolemjdoucí často pohlédli na pár. Některé oči ukazovaly obdiv k jejich odolnosti a lásce, zatímco jiné se dívaly s lítostí, neschopné pochopit hloubku jejich pouta. Někteří dokonce šeptali mezi sebou, ptajíce se, proč by někdo jako Tomáš zůstal s někým jako Anna.

Annina mysl se vrátila k dnům, kdy mohla volně běhat, její nohy ji nesly přes pole a dráhy s lehkostí. Pamatovala si den, kdy jí Tomáš požádal o ruku, klečící na jedno koleno uprostřed přeplněné restaurace. Řekla ano bez váhání, představujíc si budoucnost plnou dobrodružství a radosti.

Ale život měl jiné plány. Nehoda zničila nejen její páteř, ale i mnoho jejich snů. Svatba byla odložena na neurčito, zatímco procházeli operacemi, terapiemi a nekonečnými návštěvami nemocnic. Anna upadla do hluboké deprese, zpochybňujíc svou hodnotu a obávajíc se, že ji Tomáš nakonec opustí.

A přesto tu byli, konečně stojící—nebo v Annině případě sedící—na to, co mělo být jejich svatebním dnem. Rozhodli se pro malý obřad v parku Stromovka, daleko od zvědavých očí rodiny a přátel, kteří nemohli pochopit jejich rozhodnutí pokračovat se svatbou navzdory Annině stavu.

Když oddávající začal mluvit, Anna cítila knedlík v krku. Podívala se na Tomáše, který jí věnoval uklidňující úsměv. Ale hluboko uvnitř věděla, že věci už nikdy nebudou stejné. Fyzická intimita, kterou kdysi sdíleli, byla nyní vzdálenou vzpomínkou, nahrazenou jiným druhem blízkosti, která byla jak uklidňující, tak srdcervoucí.

Obřad byl krátký ale dojímavý. Když přišel čas na sliby, Tomášův hlas se zlomil, když slíbil milovat a ctít Annu po celý jejich život. Anniny ruce se třásly, když opakovala své sliby, slzy jí stékaly po tváři.

Po obřadu seděli na lavičce s výhledem na jezero. Tomáš pevně držel Anninu ruku, jako by se bál pustit. Sledovali, jak slunce zapadá za obzor a vrhá dlouhé stíny přes park.

„Myslíš si, že budeme někdy zase opravdu šťastní?“ zeptala se Anna tiše.

Tomáš si hluboce povzdechl. „Nevím,“ přiznal. „Ale vím, že tě miluji a to mi stačí.“

Anna přikývla, i když nebyla úplně přesvědčená. Věděla, že jejich láska je silná, ale také věděla, že to nebude stačit k zaplnění prázdnoty způsobené její paralýzou. Když tam seděli v tichu, nemohla se ubránit pocitu ztráty za životem, který mohli mít.

Noc se ochladila a Tomáš přehodil svou bundu přes Annina ramena. Zůstali tam ještě chvíli předtím, než se vydali zpět do svého bytu, kde na ně čekala realita.

Když projížděli klikatými cestami parku, Anna nemohla setřást pocit, že jejich milostný příběh je nyní poznamenán nevyřčeným smutkem—připomínkou toho, že ne všechny pohádky mají šťastné konce.