Slib zůstat, ale život má jiné plány

Vyrůstal jsem v malém městě poblíž Brna a moje matka byla mým pevným bodem. Vychovávala mě sama poté, co nás otec opustil, když jsem byl ještě miminko. Pracovala na dvou místech, aby mi zajistila vše, co jsem potřeboval, a nikdy si nestěžovala. Její láska byla neochvějná, její podpora stálá. Sliboval jsem jí, že ji nikdy neopustím, že budu vždy po jejím boku, stejně jako ona byla po mém.

Moje matka, Jana, byla žena s obrovskou silou a trpělivostí. Přicházela domů pozdě z práce v restauraci, unavená, ale stále s úsměvem na tváři. Pomáhala mi s domácími úkoly, vařila večeři a poslouchala mé nekonečné příběhy ze školy. Byla mou nejlepší přítelkyní, důvěrnicí a hrdinkou.

Jak jsem rostl, uvědomoval jsem si oběti, které pro mě přinášela. Nikdy si nekoupila nové oblečení, nikdy nejela na dovolenou a málokdy měla čas pro sebe. Všechno dělala pro mě. Sliboval jsem jí, že jednoho dne jí všechny ty oběti oplatím. Sliboval jsem jí, že ji nikdy nenechám samotnou.

Po střední škole jsem získal stipendium na prestižní univerzitu v Praze. Byla to životní příležitost, ale znamenalo to opustit matku. Byl jsem rozpolcený mezi svými sny a slibem jí daným. Jana, jakožto nesobecká osoba, mě povzbuzovala k odchodu. „Musíš žít svůj život,“ řekla. „O mě se neboj. Budu v pořádku.“

Odstěhoval jsem se do Prahy s těžkým srdcem, volal jí každý den a navštěvoval ji tak často, jak to šlo. Ale jak čas plynul, život se stal rušnějším. Telefonáty byly méně časté, návštěvy sporadičtější. Absolvoval jsem s vyznamenáním a získal dobře placenou práci ve špičkové firmě. Moje kariéra se rozjela a já byl pohlcen vírem úspěchu.

Roky ubíhaly a moje matka stárla. Její zdraví se začalo zhoršovat, ale nikdy mi neřekla, jak špatné to bylo. Nechtěla mě zatěžovat. Jednoho dne jsem dostal telefonát od souseda z našeho města u Brna. Moje matka zkolabovala a byla převezena do nemocnice. Spěchal jsem domů s pocitem viny za to, že jsem tam nebyl, když mě nejvíc potřebovala.

Když jsem dorazil do nemocnice, Jana byla slabá, ale přesto se usmála, když mě viděla. „Jsem na tebe tak pyšná,“ zašeptala. „Dosáhl jsi toho tolik.“ Slzy mi tekly po tváři, když jsem držel její ruku a uvědomoval si, jak moc jsem ji zklamal.

Lékaři mi řekli, že jí nezbývá moc času. Její srdce selhávalo a nemohli nic udělat. Zůstal jsem po jejím boku ve dne v noci a snažil se dohnat všechen ztracený čas. Ale hluboko uvnitř jsem věděl, že to nestačí.

Jednoho večera, když slunce zapadalo za oknem nemocnice, Jana vzala mou ruku a řekla: „Je to v pořádku. Udělal jsi to, co jsi musel. Jsem šťastná s vědomím, že jsi žil svůj život.“ Její slova byla hořkosladkou útěchou.

Jana tu noc zemřela a zanechala prázdnotu v mém srdci, kterou nikdy nic nenaplní. Porušil jsem svůj slib jí daný a to mě pronásleduje každý den. Navzdory všem mým úspěchům se cítím jako selhání, protože jsem nedokázal dodržet ten jediný slib, na kterém záleželo nejvíc.

Život měl pro mě jiné plány a nakonec jsem musel pustit tu jedinou osobu, která pro mě znamenala všechno. Láska a oběti mé matky formovaly to, kým dnes jsem, ale lítost z toho, že jsem tu pro ni nebyl, bude vždy přetrvávat.