„Nezvládám svého nezvladatelného vnuka“: Vím, že mě někteří budou soudit, ale toto je moje volba

Vím, že mě někteří lidé budou soudit za to, co se chystám říct, ale potřebuji být upřímná ohledně svých pocitů. Miluji svého vnuka Jakuba, ale sama ho nezvládám. Je to náročné dítě a nechci být jeho chůvou na plný úvazek. Podle mého názoru je vina na mé snaše, Emě.

Jakubovi je šest let a je plný energie. Neustále běhá kolem, dostává se do věcí, do kterých by neměl, a hází záchvaty vzteku, když nedostane to, co chce. Už jen pomyšlení na to je vyčerpávající. Když se mě můj syn, Marek, a Ema zeptali, jestli bych mohla hlídat Jakuba, zatímco oba pracují, váhala jsem. Ráda trávím čas s Jakubem, ale představa být za něj zodpovědná celý den, každý den, byla ohromující.

Souhlasila jsem, že pomohu pár dní v týdnu, myslela jsem si, že to bude zvládnutelné. Ale rychle se ukázalo, že Jakub je víc, než zvládnu. Neposlouchá mě a když se ho snažím usměrnit, jen se směje nebo dostane záchvat vzteku. Je to jako by věděl, že nejsem jeho rodič a že mě nemusí brát vážně.

Ema je velkou součástí problému. Nevěří v nastavování hranic nebo prosazování pravidel. Myslí si, že děti by měly mít svobodu vyjadřovat se jakkoli chtějí. Zatímco chápu důležitost toho nechat děti být dětmi, musí existovat nějaká struktura a disciplína. Bez ní se stávají nezvladatelnými a obtížně zvládnutelnými.

Snažila jsem se s Emou o tom mluvit, ale odbývá mě. Říká, že Jakub je prostě normální dítě a že se musím uvolnit. Ale je těžké se uvolnit, když jsem neustále na hraně a obávám se, co Jakub udělá dál. Dokonce jsem měla pár blízkých situací, kdy si málem ublížil, protože mě neposlouchal.

Jednoho dne to vyvrcholilo. Jakub byl ten den obzvlášť obtížný, odmítal jíst oběd a rozhazoval hračky po celém obýváku. Byla jsem na konci svých sil a nakonec jsem ztratila trpělivost. Zakřičela jsem na něj, něco, co jsem si nikdy nemyslela, že udělám. Jakub se rozplakal a utekl do svého pokoje. Cítila jsem se hrozně, ale nevěděla jsem, co jiného dělat.

Když Marek a Ema přišli večer pro Jakuba, řekla jsem jim, že už to nezvládnu. Nemohu být za Jakuba zodpovědná celý den, každý den. Marek to pochopil, ale Ema byla rozzuřená. Obvinila mě z toho, že nemiluji svého vnuka a řekla, že jsem sobecká.

To bolelo víc než cokoli jiného. Samozřejmě miluji Jakuba. Ale milovat ho neznamená, že musím obětovat své vlastní blaho. Nejsem už tak mladá jako dřív a starat se o energického šestiletého chlapce je víc než zvládnu sama.

Od té doby jsou mezi mnou a Emou napjaté vztahy. Sotva se mnou mluví a když už ano, většinou mě kritizuje za to, že nepomáhám víc s Jakubem. Marek se snaží udržet klid, ale je jasné, že je chycen mezi námi.

Stále vídám Jakuba pravidelně, ale jen když je Marek poblíž a pomáhá mi. Není to ideální situace, ale je to to nejlepší, co teď mohu udělat. Vím, že někteří lidé mě budou soudit za to, že se jako babička více neangažuji, ale toto je moje volba. Musím se starat i o sebe.

Na konci dne nejsou žádné snadné odpovědi. Rodinné vztahy jsou složité a každý má svůj názor na to, jak by se věci měly řešit. Mohu jen dělat to, co mi připadá správné pro mě a doufat, že jednoho dne Ema pochopí můj pohled.