„Požádala jsem svou tchyni, aby pohlídala děti, ale měla jiné plány: Je mi líto dětí, které chtějí trávit čas s babičkou“

Nikdy jsem si nemyslela, že se ocitnu v této situaci, ale tady jsem a každý den se cítím víc a víc jako samoživitelka. Můj manžel Honza je v mnoha ohledech úžasný muž, ale jeho vztah s matkou začíná mít dopad na naši rodinu.

Honza ztratil otce před několika lety a od té doby převzal roli muže v domě pro svou matku. Tráví nespočet hodin u ní doma, opravuje věci, vyřizuje pochůzky a prostě tam pro ni je. Chápu, že potřebuje podporu, ale začíná to vypadat, že naše rodina je na druhém místě.

Minulý týden jsem měla důležitý pracovní projekt, který vyžadoval mou plnou pozornost. Myslela jsem si, že by bylo dobré požádat svou tchyni, paní Novákovou, jestli by mohla na pár hodin pohlídat naše dvě děti. Děti svou babičku zbožňují a vždy se těší na čas strávený s ní. Myslela jsem si, že to bude výhodná situace pro obě strany.

Když jsem paní Novákovou zavolala a zeptala se, jestli by mohla pomoci, zaváhala. „Mám jiné plány,“ řekla. „Jdu na oběd s přáteli a pak na setkání knižního klubu.“

Byla jsem zaskočená. Paní Nováková je v důchodu a má spoustu volného času. Nemohla jsem pochopit, proč by nechtěla trávit čas se svými vnoučaty, zvlášť když se na ni tak těšila. Snažila jsem se skrýt své zklamání a řekla jí, že je to v pořádku, ale uvnitř jsem zuřila.

Honza přišel domů později ten večer a řekla jsem mu, co se stalo. Pokrčil rameny a řekl, že jeho máma si zaslouží mít svůj vlastní život a že bychom na ni neměli příliš spoléhat. Cítila jsem bodnutí frustrace. Nešlo o spoléhání se na ni; šlo o to, že děti chtěly trávit čas s babičkou a já potřebovala trochu pomoci.

Druhý den jsem neměla jinou možnost než žonglovat mezi prací a péčí o děti současně. Bylo to vyčerpávající a nemohla jsem si pomoct, ale cítila jsem zášť vůči Honzovi i paní Novákové. Děti se stále ptaly, kdy mohou vidět babičku znovu, a já neměla srdce jim říct, že má jiné plány.

Jak dny plynuly, všimla jsem si vzoru. Paní Nováková vždy měla něco jiného na práci, kdykoli jsme ji potřebovali. Honza nadále trávil většinu svého volného času u ní doma a nechával mě zvládat vše doma. Náš vztah tím začal trpět. Častěji jsme se hádali a já se cítila stále více izolovaná.

Jednoho večera, po uložení dětí do postele, jsem si sedla s Honzou k vážnému rozhovoru. Řekla jsem mu, jak se cítím a jak jeho neustálá pozornost k matce ovlivňuje naši rodinu. Poslouchal, ale zdál se být defenzivní.

„Je to moje máma,“ řekl. „Potřebuje mě.“

„A co my?“ zeptala jsem se. „Co tvoje vlastní rodina? My tě také potřebujeme.“

Honza si povzdechl a slíbil, že se pokusí věci lépe vyvážit, ale hluboko uvnitř jsem věděla, že se toho moc nezmění. Jeho loajalita k matce byla neochvějná a já s tím nemohla soutěžit.

Děti se stále ptaly na babičku a pokaždé jsem musela vymyslet výmluvu, proč ji nemohou vidět. Trhalo mi to srdce vidět jejich zklamání.

Nakonec jsem si uvědomila, že toto je naše nová realita. Honza vždy dá přednost své matce a paní Nováková bude mít vždy jiné plány. Nebylo to fér vůči dětem ani vůči mně, ale bylo to něco, co jsme museli přijmout.

Stále Honzu miluji, ale náš vztah se změnil. Naučila jsem se více spoléhat sama na sebe a hledat podporu u přátel a dalších členů rodiny. Není to šťastný konec, který jsem si přála, ale je to realita, ve které žijeme.