„Být Hodný na Svého Bratra Mi Přineslo Jen Potíže. Rozhodl Jsem se Ho Poučit“

Vyrůstat s mým mladším bratrem Jakubem bylo neustálé bojiště. Od chvíle, kdy se naučil chodit, měl talent na to brát věci, které mu nepatřily. Ať už to byly mé oblíbené akční figurky nebo poslední sušenka ve sklenici, Jakub vždy našel způsob, jak se k nim dostat. Naši rodiče to často odbývali jako typickou sourozeneckou rivalitu, ale pro mě to byl nekonečný zdroj frustrace.

Jak jsme stárli, Jakubovo chování se nezlepšilo. Naopak, zdálo se, že se zhoršuje. „Půjčoval“ si mé oblečení bez ptaní, používal mé přístroje, dokud se nerozbily, a dokonce si přivlastňoval zásluhy za mé úspěchy ve škole. Snažil jsem se s ním o tom mluvit, ale jen se tomu smál nebo dával prázdné sliby, že se změní. Naši rodiče to nadále považovali za neškodné chování a říkali, že z toho časem vyroste.

Jedna událost mi obzvlášť utkvěla v paměti. Šetřil jsem měsíce na nový notebook pro školní projekty. Byla to první velká koupě, kterou jsem si pořídil za vlastní peníze, a byl jsem na to nesmírně hrdý. Den, kdy dorazil, jsem ho nastavil v pokoji a hodiny ho přizpůsoboval podle svých představ. Druhý den ráno jsem se probudil a zjistil, že je pryč. Panika mě zachvátila, když jsem prohledával pokoj.

Našel jsem Jakuba v obýváku, jak si klidně používá můj nový notebook jako by byl jeho vlastní. Můj hněv přetekl a konfrontoval jsem ho. Pokrčil rameny a řekl, že ho potřebuje na hru, kterou chtěl hrát. Požadoval jsem, aby mi ho vrátil, ale odmítl s tím, že ho vrátí, až bude hotov. Naši rodiče zasáhli a řekli mi, abych mu ho na chvíli půjčil, protože nemá svůj vlastní.

To pro mě byla poslední kapka. Uvědomil jsem si, že být hodný a vstřícný jen věci zhoršilo. Jakub neměl žádný respekt k mým věcem ani k mým pocitům a shovívavost našich rodičů jen podporovala jeho chování. Rozhodl jsem se, že je čas ho poučit.

Čekal jsem na ideální příležitost. Jakub neustále mluvil o nové videohře, kterou si chtěl koupit. Ušetřil si právě tolik peněz a plánoval ji koupit o víkendu. V pátek večer, když byl venku s kamarády, vzal jsem jeho peníze a schoval je ve svém pokoji. Druhý den ráno byl Jakub zoufalý, když nemohl najít své úspory. Hledal všude a dokonce obvinil naše rodiče z toho, že je vzali.

Tiše jsem sledoval jeho paniku a cítil zvrácený pocit uspokojení. Když ke mně nakonec přišel a ptal se, jestli jsem jeho peníze viděl, řekl jsem mu, že ne. Výraz zoufalství na jeho tváři mě málem přiměl přiznat se, ale držel jsem pevně. Potřeboval pochopit, jaké to je mít něco důležitého vzato.

Jakub své peníze nikdy nenašel a přišel o možnost koupit si hru, na kterou se tak těšil. Po nějakou dobu byl opatrnější ohledně braní mých věcí, ale lekce mu dlouho nevydržela. Nakonec se vrátil ke svým starým způsobům a náš vztah zůstal napjatý.

Když se ohlédnu zpět, uvědomuji si, že mé činy nic nevyřešily. Jen prohloubily propast mezi námi a posílily cyklus zášti a odplaty. Někdy neexistují snadná řešení složitých rodinných dynamik.