„Kde jsi byla? Přijeli jsme na návštěvu a ty jsi nebyla doma,“ řekla moje sestřenice naštvaně

Dva roky po přestěhování do Prahy jsem potkala Honzu na večírku společného přítele. Byl okouzlující, vtipný a uměl mě přimět cítit se jako jediná osoba v místnosti. Začali jsme spolu chodit a do roka mě požádal o ruku. Byla to vířivá romance, ale byla jsem bezhlavě zamilovaná.

Po svatbě jsme se přestěhovali k Honzovým rodičům, abychom ušetřili na vlastní byt. Nebylo to ideální, ale byli jsme odhodlaní to zvládnout. Honzovi rodiče byli milí a pohostinní, ale bydlení pod cizí střechou mělo své vlastní výzvy. Soukromí bylo vzácné a často jsme se snažili chodit po špičkách, abychom je nerušili.

Oba jsme pracovali dlouhé hodiny—Honza jako účetní a já jako zdravotní sestra. Naše rozvrhy se málokdy shodovaly a když ano, byli jsme příliš vyčerpaní na to, abychom dělali něco jiného než se zhroutili na gauč. Přesto se nám podařilo ušetřit slušnou částku peněz a začali jsme hledat vlastní bydlení.

Jedno sobotní odpoledne mi z ničeho nic zavolala moje sestřenice Eva. „Ahoj, jsme ve městě! Mysleli jsme, že tě překvapíme,“ řekla nadšeně.

Podívala jsem se na hodiny. S Honzou jsme plánovali strávit den hledáním bytu. „Evo, moc se omlouvám, ale právě se chystáme vyrazit. Můžeme se setkat později?“

Na druhém konci linky bylo ticho. „Jeli jsme sem jen kvůli tobě,“ řekla s nádechem zklamání v hlase.

„Vím a vážím si toho. Ale tohle je pro nás opravdu důležité,“ odpověděla jsem s nadějí, že to pochopí.

„Fajn,“ řekla stroze a zavěsila.

S Honzou jsme strávili den prohlídkou různých bytů, ale nic se nezdálo být správné. Když jsme se vrátili domů, byli jsme oba frustrovaní a vyčerpaní. Zkontrolovala jsem telefon a viděla několik zmeškaných hovorů od Evy. Rozhodla jsem se jí zavolat zpět další den.

Následující ráno jsem se probudila do záplavy naštvaných zpráv od Evy. „Kde jsi byla? Přijeli jsme na návštěvu a ty jsi nebyla doma,“ stálo v jedné zprávě. Další říkala: „Mohla jsi si na nás alespoň udělat čas.“

Cítila jsem bodnutí viny, ale také frustraci. Snažili jsme se budovat naši budoucnost a zdálo se, že to nikdo nechápe. Zavolala jsem Evě, abych jí to vysvětlila, ale nebrala to. Dny se změnily v týdny a stále jsme spolu nemluvily.

Mezitím jsme s Honzou pokračovali v hledání bytu. Stres začal mít dopad na náš vztah. Častěji jsme se hádali, často o malicherné věci, které se v daném okamžiku zdály obrovské.

Jednoho večera, po dalším neúspěšném dni hledání bytu, Honza vybuchl. „Už to nemůžu dál dělat,“ řekl s hlasem plným zlomení. „Žít s rodiči, pracovat tyhle hodiny, pořád se hádat—je toho moc.“

Cítila jsem, jak mi do očí stoupají slzy. „Co tím myslíš?“ zeptala jsem se s třesoucím se hlasem.

„Myslím, že potřebujeme pauzu,“ řekl tiše.

Ta slova mě zasáhla jako rána do žaludku. Prošli jsme si toho spolu tolik, ale zdálo se, že všechno se rozpadá.

Honza se ten víkend odstěhoval a nechal mě samotnou v domě jeho rodičů. Snažila jsem se znovu kontaktovat Evu s nadějí na nějakou podporu, ale nikdy neodpověděla.

Měsíce ubíhaly a nakonec jsme s Honzou podali žádost o rozvod. Přestěhovala jsem se do malého garsonky sama. Nebylo to to, co jsem si pro svůj život představovala, ale byla to moje realita.

Když se ohlédnu zpět, uvědomila jsem si, že někdy život nejde podle plánu. Vztahy mohou pod tlakem zkolabovat a lidé se mohou odcizit. Ale skrze to všechno jsem se naučila důležitost odolnosti a soběstačnosti.