„Můj Manžel Chce Poslat Moji Dceru k Prarodičům: Nedovolím To“

Když jsem se před třemi lety vdala za Tomáše, myslela jsem si, že jsem našla dokonalého partnera. Byl laskavý, ohleduplný a zdálo se, že mu opravdu záleží na mé dceři Emě z předchozího manželství. Ale jak čas plynul, začaly se ukazovat jeho pravé barvy. Teď se snaží poslat Emu k prarodičům a já to nemohu dovolit.

S Tomášem jsme se seznámili na grilování u společného přítele. Byl okouzlující a pozorný a okamžitě jsme si padli do oka. Po bouřlivé romanci jsme se vzali do roka. Zpočátku bylo všechno perfektní. Tomáš se k Emě choval jako k vlastní dceři a ona ho zbožňovala. Ale pomalu se věci začaly měnit.

Tomáš začal stěžovat na Emčino chování. Říkal, že je příliš hlučná, nepořádná a náročná. Začal kritizovat mé rodičovské schopnosti, říkal, že jsem příliš shovívavá a že Ema potřebuje více disciplíny. Snažila jsem se jeho poznámky ignorovat, myslela jsem si, že si jen zvyká na život s dítětem. Ale jeho stížnosti byly čím dál častější a intenzivnější.

Jednoho večera, po obzvlášť vyhrocené hádce o Emčin večerní režim, Tomáš přišel s šokujícím návrhem. „Myslím, že by bylo nejlepší, kdyby Ema na čas šla bydlet k tvým rodičům,“ řekl. „Dalo by nám to čas soustředit se na náš vztah.“

Byla jsem ohromená. „Chceš poslat moji dceru pryč?“ zeptala jsem se nevěřícně.

„Není to tak,“ odpověděl. „Jen si myslím, že by to bylo dobré pro nás všechny. Tvoji rodiče mají velký dům a rádi ji u sebe mají. Byla by tam šťastná.“

Nemohla jsem uvěřit tomu, co slyším. „Tomáši, věděl jsi, že mám dceru, když jsme se vzali. Nemůžeš ji jen tak poslat pryč, protože je pro tebe nepohodlná.“

Povzdechl si, vyčerpaný. „Nesnažím se jí zbavit. Jen se snažím zlepšit situaci pro nás.“

Ale já věděla své. Viděla jsem skrz jeho přetvářku. Nezáleželo mu na tom, aby věci zlepšil pro nás; chtěl jen snadný život bez odpovědnosti za výchovu dítěte.

Odmítla jsem poslat Emu pryč a naše hádky byly čím dál častější a intenzivnější. Tomáš se začal od nás obou distancovat, trávil více času v práci a méně doma. Když byl doma, byl odtažitý a chladný.

Jedné noci, po další hádce o Emčině školní práci, si Tomáš sbalil tašku a odešel. Neřekl, kam jde ani kdy se vrátí. Dny se změnily v týdny a já o něm neslyšela. Snažila jsem se ho kontaktovat, ale ignoroval mé hovory a zprávy.

Nakonec mi přišly rozvodové papíry poštou. Tomáš chtěl z manželství odejít a nechtěl mít nic společného s Emou ani se mnou. Byla to zdrcující rána, ale v jistém smyslu i úleva. Nemusela jsem už bojovat.

S Emou jsme se dočasně přestěhovaly k mým rodičům, zatímco jsem přemýšlela o našich dalších krocích. Nebylo to snadné, ale měly jsme jedna druhou. Našla jsem si novou práci a začala šetřit na vlastní bydlení.

Tomášův odchod zanechal jizvu, ale také mě naučil důležitou lekci: nikdy nedovolte nikomu, aby vás nebo vaše dítě považoval za přítěž. Ema je můj svět a udělám cokoliv, abych ji ochránila.