„Je to Všechno Tvoje Vina. Chci Trávit Více Času se Svou Vnučkou, Ale Je Stejná Jako Ty“

Vzpomínám si na den, kdy mě rodiče posadili a oznámili mi, že se rozvádějí. Bylo mi teprve deset let a můj svět se v tu chvíli zhroutil. Máma plakala a táta vypadal, jako by přes noc zestárl o deset let. Řekli mi, že to není moje vina, ale hluboko uvnitř jsem vždy cítila, že je.

Když přišel čas rozhodnout se, s kým budu žít, vybrala jsem si tátu. Máma byla zdrcená a viděla jsem bolest v jejích očích pokaždé, když se na mě podívala. Snažila se to skrýt, ale vždy to bylo tam, číhající těsně pod povrchem. Myslela jsem si, že život s tátou bude jednodušší, ale nebyl. Byl pořád v práci a já trávila většinu času sama.

Roky plynuly a já vyrůstala s pocitem, že jsem uvězněná mezi dvěma světy. Máma se znovu vdala a měla další dítě, zatímco táta zůstal sám a odtažitý. Snažila jsem se udržet vztah s oběma, ale nikdy to nebylo snadné. Máma mi vždy připomínala, že jsem si vybrala tátu, a táta nikdy nevěděl, jak se mnou navázat kontakt.

Teď jsem dospělá a mám vlastní dceru Aničku. Je jí šest let a je plná energie a zvědavosti. Připomíná mi tolik mě samotnou v jejím věku a to mě děsí. Chci být pro ni dobrou matkou, ale mám pocit, že neustále selhávám. Máma mi nikdy neodpustila, že jsem si vybrala tátu, a vybíjí si to na Aničce.

„Je stejná jako ty,“ říká máma pokaždé, když Anička udělá něco špatně. „Tvrdohlavá a nevděčná.“

Snažím se to přejít, ale bolí to. Chci, aby Anička měla dobrý vztah se svou babičkou, ale je to těžké, když ji máma neustále kritizuje. Mám pocit, že znovu prožívám své dětství, ale tentokrát je to ještě horší, protože to ovlivňuje mou dceru.

Jednoho dne se mě po obzvlášť těžké návštěvě u mámy Anička zeptala, proč ji babička nemá ráda.

„Babička tě miluje,“ řekla jsem jí, snažíc se ji uklidnit. „Jen to má zvláštní způsob vyjadřování.“

Ale i když jsem ta slova říkala, věděla jsem, že nejsou pravdivá. Máma Aničku nemilovala tak, jak by babička měla. Viděla ji jako prodloužení mě samotné a nedokázala překonat svou zášť.

Snažila jsem se s mámou o tom mluvit, ale odmítla poslouchat.

„Udělala jsi svou volbu,“ řekla chladně. „Teď musíš žít s následky.“

Cítila jsem se jako bych se topila ve vině a lítosti. Chtěla jsem věci napravit, ale nevěděla jsem jak. Můj vztah s mámou byl nenapravitelný a ovlivňoval mou dceru způsoby, které jsem nemohla napravit.

Jak roky plynuly, propast mezi námi se jen prohlubovala. Anička si začala všímat napětí a začala se od babičky distancovat. Trhalo mi srdce vidět ji tak zmatenou a zraněnou.

Jednoho dne přišla Anička ze školy s obrázkem, který nakreslila v hodině výtvarné výchovy. Byl to obrázek naší rodiny: mě, jejího táty a jí samotné. Ale babička na obrázku nebyla.

„Kde je babička?“ zeptala jsem se jemně.

Anička se na mě podívala smutnýma očima. „Nevěděla jsem, kam ji dát,“ řekla tiše.

Tehdy jsem si uvědomila, že škoda už byla napáchána. Mámina hořkost mezi námi vytvořila klín, který už nikdy nepůjde odstranit. Anička vyroste bez lásky a podpory své babičky, stejně jako já jsem vyrůstala s pocitem rozpolcenosti mezi rodiči.

Na konci to byla všechno moje vina. Udělala jsem jako dítě volbu, která spustila řetězec událostí vedoucích k tomuto okamžiku. A teď, bez ohledu na to, jak moc bych chtěla věci napravit, bylo už příliš pozdě.