„Život s manželem, kterého jsem nikdy nemilovala: 30 let tichého lítosti“

Pamatuji si den, kdy jsem si vzala Petra, jako by to bylo včera. Slunce svítilo, hosté se usmívali a všechno vypadalo dokonale. Ale hluboko uvnitř jsem věděla, že něco chybí. Nemilovala jsem ho. Nikdy jsem ho nemilovala. Vzala jsem si ho, protože se to tehdy zdálo jako správná věc. Moji přátelé se vdávali, rodina na mě tlačila a Petr byl dobrý muž. Tak jsem řekla ano.

Myslela jsem si, že to bude dočasné. Věřila jsem, že do roka nebo dvou potkám někoho, kdo mě okouzlí, a pak budu mít důvod Petra opustit. Zdálo se to jako neomylný plán. Ale život měl pro mě jiné plány.

První roky byly snesitelné. Petr byl laskavý a pozorný a já se snažila přesvědčit sama sebe, že možná láska časem přijde. Ale nikdy nepřišla. Místo toho jsem se cítila uvězněná v životě, který nebyl můj. Procházela jsem životem jako oddaná manželka, ale mé srdce v tom nikdy nebylo.

Jak roky plynuly, tíha mého rozhodnutí se stávala těžší. Sledovala jsem, jak moji přátelé nacházejí pravou lásku, zakládají rodiny a budují životy plné radosti a vášně. Mezitím jsem byla uvězněná v manželství bez lásky, neschopná se osvobodit z řetězů, které jsem si sama ukovala.

Petr si zasloužil víc. Zasloužil si někoho, kdo by ho miloval celým srdcem, někoho, kdo by si vážil každého okamžiku s ním. Místo toho dostal mě – ženu, která nedokázala projevit ani zlomek lásky, kterou si zasloužil. Každý den jsem se cítila provinile, vědoma si toho, že ho okrádám o štěstí, které by mohl mít s někým jiným.

Snažila jsem se několikrát odejít. Dokonce jsem jednou sbalila kufry a byla připravena odejít a začít znovu. Ale pokaždé mě něco zadrželo. Strach z neznáma, strach z osamělosti, strach z toho, že ublížím Petrovi – všechny tyto obavy mě držely na místě.

A tak uplynulo 30 let. Třicet let tichého lítosti, promarněných příležitostí a neprožitého života. Petr a já jsme spolu zestárli, ale nikdy jsme si nebyli blízcí. Sdíleli jsme dům, ale ne domov. Sdíleli jsme život, ale ne lásku.

Nyní, když sedím a přemýšlím o svých volbách, nemohu si pomoci a přemýšlím o tom, co mohlo být. Co kdybych byla dost statečná na to odejít? Co kdybych našla odvahu hledat lásku, po které jsem tak zoufale toužila? Byl by můj život jiný? Našla bych štěstí?

Odpovědi na tyto otázky se nikdy nedozvím. Vím jen to, že jsem strávila tři desetiletí žitím ve lži a je příliš pozdě to změnit. Petr si zaslouží znát pravdu, ale já jsem příliš zbabělá na to mu ji říct. Takže budu pokračovat v této frašce až do konce svých dnů.

Život s manželem, kterého jsem nikdy nemilovala, je mým největším lítostí. Je to břemeno, které si ponesu navždy, neustálá připomínka života, který jsem mohla mít, kdybych jen byla dost statečná ho hledat.