„Je konec,“ řekl. Souhlasila jsem, pak jsem ho viděla s mou nejlepší kamarádkou

Byl chladný podzimní večer v Praze, ten typ, kdy vítr proniká skrz kabát a přejete si, abyste zůstali doma. Seděla jsem v naší oblíbené kavárně, kde jsme měli první rande, a čekala na Jakuba. Napsal mi dříve, že si potřebuje promluvit. Srdce mi bušilo a v žaludku jsem měla nepříjemný pocit.

Když Jakub konečně vešel, vypadal jinak—odtažitě, téměř chladně. Posadil se naproti mně a zhluboka se nadechl. „Je konec,“ řekl, jeho hlas byl plochý a bez emocí.

Zírala jsem na něj, snažila se zpracovat jeho slova. „Jen tak? Jsi připraven se se mnou rozejít a ani ses nezeptal proč?“ Cítila jsem, jak se mi do očí derou slzy, ale snažila jsem se je zadržet.

Jakub odvrátil pohled, vyhýbal se mému pohledu. „Myslím, že je to tak nejlepší,“ zamumlal.

„Navrhuješ rozchod bez jakéhokoliv vysvětlení?“ zeptala jsem se, můj hlas se třásl. „Nemám snad právo na vysvětlení?“

Povzdechl si a prohrábl si vlasy. „Už to necítím stejně. Není to tebou; je to mnou.“

Pomalinku jsem přikývla, snažila se udržet klid. „Dobře,“ řekla jsem tiše. „Jestli to tak cítíš.“

Seděli jsme v tichu několik okamžiků, než Jakub vstal. „Měl bych jít,“ řekl a vyhýbal se očnímu kontaktu. „Měj se hezky, Anno.“

Když odcházel z kavárny, pocítila jsem vlnu smutku. Seděla jsem tam ještě chvíli, zírala na svou nedotčenou kávu a snažila se pochopit, co se právě stalo.

O pár dní později jsem se rozhodla projít Stromovkou, abych si pročistila hlavu. Listy se barvily do živých odstínů červené a oranžové a svěží vzduch byl osvěžující. Když jsem procházela parkem, spatřila jsem známou postavu sedící na lavičce. Byl to Jakub a nebyl sám.

Srdce mi kleslo, když jsem ho viděla s mou nejlepší kamarádkou, Sárou. Smáli se a povídali si, úplně pohlceni jeden druhým. Pocítila jsem bodnutí zrady a hněvu. Jak mi to mohli udělat?

Přistoupila jsem k nim pomalu, ruce se mi třásly. „Jakube? Sáro?“ zavolala jsem, můj hlas se třásl.

Oba vzhlédli, jejich výrazy se změnily ze překvapení na vinu. „Anno,“ řekla Sára a rychle vstala. „To není tak, jak to vypadá.“

„Opravdu?“ řekla jsem sarkasticky. „Protože to vypadá, že můj bývalý přítel a moje nejlepší kamarádka se spolu skvěle baví.“

Jakub také vstal a vypadal nepohodlně. „Anno, nechtěli jsme, abys to zjistila takhle.“

„Zjistit co?“ požadovala jsem odpověď. „Že jste se vídali za mými zády?“

Sára sklopila oči k zemi, neschopná setkat se s mým pohledem. „Je mi to tak líto, Anno,“ zašeptala.

Cítila jsem knedlík v krku a slzy hrozily přetéct. „Věřila jsem vám oběma,“ řekla jsem s hlasem plným zlomení. „Jak jste mi to mohli udělat?“

Jakub natáhl ruku, aby se dotkl mého ramene, ale ucukla jsem. „Ne,“ řekla jsem ostře. „Prostě ne.“

Otočila jsem se a odešla pryč s těžkým srdcem plným zrady a smutku. Když jsem opouštěla park, uvědomila jsem si, že některé rány potřebují delší čas na zahojení než jiné.