„Šplhání po firemním žebříčku: Jak roste ego mého manžela s jeho výplatou“

Nikdy jsem si nepředstavovala, že budu kariérní žena. Vyrůstala jsem v malém městě v Čechách a mé sny byly jednoduché: milující manžel, útulný domov a možná pár dětí. S Honzou jsme se seznámili na vysoké škole a rychle jsme se zamilovali. Byl ambiciózní a neustále mluvil o svých plánech prorazit v technologickém průmyslu. Obdivovala jsem jeho odhodlání, ale byla jsem spokojená se svou prací učitelky.

Prvních pár let našeho manželství bylo perfektních. Honza tvrdě pracoval a začal stoupat po firemním žebříčku ve své firmě. Podporovala jsem ho na každém kroku a byla hrdá na jeho úspěchy. Ale jak rostla jeho výplata, rostlo i jeho ego.

Honza začal chodit domů stále později a často si nosil práci s sebou. Naše rozhovory se více točily kolem jeho práce a méně kolem nás. Začal znevažovat mou profesi a dělal posměšné poznámky o tom, jak málo učitelé vydělávají ve srovnání s technologickými profesionály. Bolelo to, ale přehlížela jsem to, myslela jsem si, že je to jen stres z práce.

Jednoho večera, po dalším hádce o peníze, mi Honza navrhl, abych zvážila změnu kariéry. „Máš tolik potenciálu,“ řekl. „Proč ho plýtvat na práci, která platí drobné?“ Jeho slova bolela, ale také zasela semínko pochybností v mé mysli. Opravdu plýtvám svým potenciálem?

Rozhodla jsem se vzít jeho radu k srdci a zapsala jsem se do online kurzu managementu. Bylo to náročné, vyvažovat studium s mou učitelskou prací, ale byla jsem odhodlaná dokázat sama sobě. Pomalu ale jistě jsem začala šplhat po firemním žebříčku a získala práci v místní marketingové firmě.

Zpočátku se zdálo, že je Honza spokojený s mým pokrokem. Oba jsme vydělávali dobré peníze a naše finanční starosti se zdály být pryč. Ale jakmile jsem začala excelovat v nové roli, Honzův postoj se opět změnil. Stal se stále více soutěživým a neustále porovnával naše platy a úspěchy.

Náš kdysi milující vztah se proměnil v boj o moc. Honza nemohl snést myšlenku, že vydělávám více než on, a dával mi to najevo při každé příležitosti. Dělal sarkastické poznámky o mém úspěchu a podkopával mé sebevědomí.

Jedné noci, po obzvlášť vyhrocené hádce, Honza vyběhl z domu. Seděla jsem sama v našem obývacím pokoji, slzy mi stékaly po tváři. Jak jsme se dostali až sem? Bývali jsme tak šťastní, tak zamilovaní. Teď to vypadalo, že jsme cizinci žijící pod jednou střechou.

Snažila jsem se s Honzou mluvit o našich problémech, navrhovala párovou terapii nebo alespoň nějaký čas mimo práci na znovunavázání kontaktu. Ale on mé obavy odmítal s tím, že je vše v pořádku a že přeháním.

Jak měsíce plynuly, vzdálenost mezi námi rostla. Přestali jsme sdílet své sny a obavy a místo toho jsme se soustředili na své individuální kariéry. Láska, která nás kdysi spojovala, jako by uvadala a byla nahrazena záští a hořkostí.

Jednoho dne jsem přišla domů a našla na kuchyňském stole vzkaz od Honzy. „Už to dál nemůžu,“ stálo tam. „Stěhuji se pryč.“ Mé srdce se rozpadlo na milion kousků, když jsem si uvědomila, že naše manželství je u konce.

Nakonec šplhání po firemním žebříčku mé manželství nezachránilo; pouze zvýraznilo trhliny, které tam už byly. Honzovo rostoucí ego a moje nově nalezená ambice vytvořily propast, kterou jsme nedokázali překlenout.

Když sedím sama v našem prázdném domě, nemohu si pomoci a přemýšlím, jestli by věci byly jiné, kdybychom spolu lépe komunikovali, kdybychom se navzájem podporovali místo soutěžení. Ale teď už je pozdě na lítost. Vše, co mohu udělat, je jít dál a doufat, že jednoho dne znovu najdu štěstí.