„Máte problémy s Emou? Dejte ji svému bývalému manželovi! – říká moje matka“

Jana seděla na opotřebované pohovce ve svém malém obývacím pokoji, ruce se jí třásly, když svírala šálek vlažné kávy. Stěny skromného domu se zdály, že ji dusí tíhou jejích problémů. Její matka, Alena, stála u okna a dívala se na tichou ulici jejich malého města v Česku.

„Jano, musíš přemýšlet o tom, co je nejlepší pro Emu,“ řekla Alena pevným, ale laskavým hlasem. „Chová se stále hůř. Možná je čas nechat ji chvíli u Petra.“

Janě se při zmínce o jménu jejího bývalého manžela sevřelo srdce. Petr byl vždy ten klidnější a autoritativnější rodič a Ema na něj reagovala lépe. Ale myšlenka na to, že by se vzdala své dcery, i když jen dočasně, byla nesnesitelná.

„Mami, nemůžu ji prostě předat Petrovi,“ odpověděla Jana třesoucím se hlasem. „Je to i moje dcera. Zvládnu to.“

Alena se otočila k dceři, její výraz byl směsicí obav a frustrace. „Jano, máš problémy. Ema potřebuje stabilitu a disciplínu a Petr to může poskytnout. Víš, jak se chová kolem něj—je jako jiné dítě.“

Jana věděla, že její matka má pravdu, ale myšlenka na to, že by se Petr a Alena proti ní spikli, jí připadala jako zrada. Vždycky se cítila jako outsider ve své vlastní rodině a tohle ten pocit jen prohloubilo.

Ema, živá osmiletá holčička s kudrnatými hnědými vlasy a jasně modrýma očima, byla stále obtížněji zvládnutelná. Byla vzdorovitá, často odmítala dělat domácí úkoly nebo domácí práce a dokonce začala Janě odmlouvat způsoby, které byly šokující a zraňující.

Jednoho večera, po dalším vyčerpávajícím hádce s Emou ohledně večerky, se Jana rozplakala. Cítila se jako selhání jako matka. Následující ráno neochotně souhlasila s tím, aby Ema strávila víkend u Petra.

Jakmile Ema uviděla svého otce, vběhla mu do náruče a její tvář se rozzářila radostí. Jana sledovala z prahu dveří a zasáhla ji vlna žárlivosti a smutku. Věděla, že ji Ema miluje, ale bylo jasné, že se s Petrem cítí uvolněněji.

Víkend uběhl rychle a když se Ema vrátila domů, byla klidnější a spolupracující. Jana nemohla popřít změnu v chování své dcery, ale jen to posílilo její pocit nedostatečnosti.

Týdny se změnily v měsíce a uspořádání se stalo trvalejším. Ema trávila většinu času u Petra a Janu navštěvovala o víkendech. Vzdálenost mezi matkou a dcerou rostla a Jana se cítila stále více izolovaná.

Jednoho dne dostala Jana telefonát od Petra. „Jano, musíme si promluvit,“ řekl vážným tónem. „Ema mě žádá, aby mohla zůstat u mě natrvalo. Myslím si, že je to pro ni nejlepší.“

Janě se zlomilo srdce. Věděla, že tento okamžik přijde, ale to ho neudělalo o nic snazším. Souhlasila s tím, že se s Petrem setká a proberou detaily.

Když seděli naproti sobě v místní kavárně, Petr vysvětlil své důvody. „Jano, vím, že je to pro tebe těžké, ale Ema potřebuje stabilitu. Tady u mě prospívá. Můžeme domluvit návštěvy tak, abys ji mohla pravidelně vídat.“

Jana přikývla otupěle, slzy jí stékaly po tváři. Cítila se, jako by ztrácela část sebe sama. Myšlenka na to, že by Ema nebyla každý den s ní, byla nesnesitelná.

Nakonec dospěli k dohodě. Ema bude žít s Petrem natrvalo a Jana bude mít právo na návštěvy každý druhý víkend a během prázdnin.

První noc bez Emy byla nejtěžší. Jana seděla sama v tichém domě a cítila tíhu svého rozhodnutí. Věděla, že to bylo správné pro Emu, ale bolest to nezmenšilo.

Jak čas plynul, Jana se snažila znovu vybudovat svůj život. Soustředila se na svou práci a vyhledala terapii, aby jí pomohla vyrovnat se se ztrátou. Cennila si času stráveného s Emou během návštěv, ale nikdy to nebylo dost.

O několik let později Jana stále bojovala s pocity viny a nedostatečnosti. Udělala to nejlepší pro Emu, ale stálo ji to velkou osobní cenu. Vztah mezi matkou a dcerou byl navždy změněn a Jana mohla jen doufat, že jednoho dne najdou cestu zpět k sobě.