Den, kdy mi manžel předal obálku a řekl: „Tohle není moje dcera“
Bylo to typické sobotní ráno v našem domě na předměstí Prahy. Slunce svítilo, ptáci zpívali a vzduch byl plný vůně čerstvě uvařené kávy. Byla jsem v kuchyni a připravovala snídani pro naši rodinu, když zazvonil zvonek. Můj manžel, Marek, šel otevřít, zatímco jsem pokračovala ve vaření.
O pár okamžiků později Marek vešel do kuchyně s malou bílou obálkou v ruce. Jeho tvář byla bledá a ruce se mu třásly. Podíval se na mě s výrazem plným zmatení a hněvu.
„Co se děje?“ zeptala jsem se, když mi začalo bušit srdce.
Bez jediného slova mi podal obálku. Vzala jsem ji od něj a všimla si, že už byla otevřená. Uvnitř byl jediný list papíru. Vytáhla jsem ho a začala číst.
Dopis byl od společnosti provádějící DNA testy. Uváděl, že výsledky testu otcovství jsou jednoznačné: Marek není biologickým otcem naší tříleté dcery, Elišky.
Cítila jsem, jak mi krev odtéká z obličeje, když jsem se podívala na Marka. Jeho oči byly plné slz, ale za nimi byl také spalující hněv.
„Tohle není moje dcera,“ řekl hlasem rozechvělým emocemi. „Jak jsi mi to mohla udělat?“
Snažila jsem se promluvit, ale žádná slova nepřicházela. Moje mysl závodila, snažila se pochopit, co jsem právě přečetla. Jak je to možné? Muselo dojít k nějaké chybě.
„Marku, nerozumím,“ konečně jsem dokázala říct. „Musí to být nějaká chyba.“
„Chyba?“ vykřikl, jeho tvář zrudla hněvem. „Myslíš si, že je to nějaký omyl? Jak jsi mi mohla takhle lhát?“
Slzy mi stékaly po tváři, když jsem se snažila vysvětlit. „Nelhala jsem ti, Marku. Přísahám. Nevím, jak se to mohlo stát.“
Ale neposlouchal. Otočil se a vyběhl z kuchyně, nechávajíc mě tam stát v šoku. Slyšela jsem ho nahoře, jak si balí věci. O pár minut později se vrátil dolů s kufrem v ruce.
„Odcházím,“ řekl chladně. „Nemůžu tady zůstat a předstírat, že je všechno v pořádku.“
„Prosím, Marku,“ prosila jsem. „Neodcházej. Můžeme to vyřešit společně.“
Ale zavrtěl hlavou. „Není co řešit. Zradila jsi mě a teď je naše rodina rozbitá.“
S těmito slovy odešel z domu a nechal mě samotnou s Eliškou. Vzala jsem ji do náruče a pevně ji objala, srdce mi pukalo pro nás obě.
Během následujících dnů jsem se snažila Marka kontaktovat, ale neodpovídal na mé hovory ani zprávy. Přestěhoval se k příteli a odmítal se vrátit domů. Naše kdysi šťastná rodina byla nyní rozbitá a zdálo se, že neexistuje způsob, jak to napravit.
Rozhodla jsem se kontaktovat společnost provádějící DNA testy, abych zjistila, zda nedošlo k chybě. Po několika telefonátech a e-mailech potvrdili, že výsledky jsou přesné. Marek nebyl biologickým otcem Elišky.
Byla jsem zdrcená. Jak se to mohlo stát? Nikdy jsem Markovi nebyla nevěrná a nemohla jsem pochopit, jak Eliška nemůže být jeho dcerou.
Jak týdny plynuly, Marek podal žádost o rozvod. Nechtěl mít nic společného se mnou ani s Eliškou. Bolest ze ztráty jeho byla nesnesitelná, ale myšlenka na to, že Eliška vyroste bez otce, byla ještě horší.
Snažila jsem se Elišce vysvětlit, proč její tatínek nepřijde domů, ale byla příliš malá na to, aby to pochopila. Každou noc pro něj plakala a lámalo mi srdce vidět ji tak smutnou.
Nakonec pro naši rodinu neexistovalo žádné šťastné řešení. Marek pokračoval ve svém životě a Eliška a já jsme zůstaly samy sbírat střepy. Den, kdy mi předal tu obálku, změnil všechno a náš vztah už nikdy nemohl být napraven.