„Naši Sousedé Si Mysleli, že Stavíme Dům pro Naši Dceru, aby Žila s Jejich Synem: Co si Asi Mysleli“

Vyrůstala jsem v malém městě v Česku a moji rodiče pro mě vždy měli připravenou radu. „V tvém životě bude spousta kluků, tak se na žádného z nich příliš neupínej,“ říkávali. Hloubku jejich moudrosti jsem pochopila až mnohem později.

Na střední škole jsem potkala Jakuba. Byl to doslova kluk od vedle. Naše rodiny byly blízké a často jsme se navštěvovali na grilování, sváteční večeře a neformální setkání. Jakub a já jsme se stali nejlepšími přáteli a jak jsme dospívali, naše přátelství rozkvetlo v něco víc. V maturitním ročníku jsme byli nerozluční.

Naši rodiče byli nadšení. Vždy si dělali legraci, že spolu skončíme, a teď se zdálo, že se jejich sny plní. Po maturitě jsme s Jakubem oba byli přijati na Karlovu univerzitu. Rozhodli jsme se zůstat spolu a uvidět, kam nás život zavede.

Vysoká škola byla vírem zážitků, ale přes to všechno jsme s Jakubem zůstali oddaní jeden druhému. Absolvovali jsme, našli si práci ve svých oborech a nakonec se vzali. Naši rodiče byli nadšení. Dokonce nám pomohli koupit pozemek na okraji města, abychom si postavili náš vysněný dům.

Když jsme začali plánovat naši budoucnost, naši sousedé—Novákovi—začali projevovat zvláštní zájem o naše životy. Měli syna Marka, který byl o pár let mladší než my. Marek byl vždy trochu podivín, ale byl neškodný. Novákovi si mysleli, že náš nový dům stavíme pro naši dceru Emu, aby v něm jednou žila s Markem.

Nejdřív jsme se tomu smáli. Ema měla teprve pět let a plánovat její budoucnost s Markem bylo absurdní. Ale Novákovi byli vytrvalí. Naznačovali, jak by bylo „perfektní“, kdyby Ema a Marek vyrůstali spolu a nakonec se vzali. Bylo to velmi zvláštní.

Jak roky plynuly, začali jsme s Jakubem pozorovat změny v našem vztahu. Tlak práce, výchova dvou dětí a správa domácnosti si začaly vybírat svou daň. Častěji jsme se hádali a měli méně času jeden na druhého. Láska, která byla kdysi tak silná, začala působit jako vzdálená vzpomínka.

Jednoho večera, po obzvlášť ostré hádce, si Jakub sbalil tašku a odešel. Řekl, že potřebuje čas na přemýšlení. Dny se změnily v týdny a týdny v měsíce. Jakub se nikdy nevrátil.

Byla jsem zdrcená. Náš vysněný dům bez něj působil jako prázdná skořápka. Děti byly zmatené a zlomené srdce. Snažila jsem se držet vše pohromadě kvůli nim, ale bylo to nesmírně těžké.

Novákovi pokračovali ve svém tlaku, nyní agresivněji než kdy jindy. Zvali Marka k nám domů hrát si s Emou navzdory mým protestům. Dokonce navrhovali, že by Marek mohl „pomáhat“ kolem domu, když už Jakub není.

Jednoho dne jsem našla Emu plakat ve svém pokoji. Řekla mi, že jí Marek říkal ošklivé věci a dělal jí nepříjemnosti. To byla poslední kapka. Konfrontovala jsem Novákovy a řekla jim, aby se drželi dál od mé rodiny.

Život byl náročný od doby, co Jakub odešel. Musela jsem zvládnout být matkou i otcem pro své děti a zároveň se vypořádat s emocionálními následky našeho odloučení. Vysněný dům, který jsme postavili, nyní působí jako neustálá připomínka toho, co mohlo být.

Často přemýšlím nad tím, co si Novákovi mysleli se svými bizarními plány pro Emu a Marka. Ale více než to přemýšlím nad tím, co se pokazilo mezi mnou a Jakubem. Měli jsme všechno—milující vztah, krásné děti a podporující komunitu—ale nějak se to všechno rozpadlo.