Rozcestí: Podkroví nebo Domov pro seniory
Harold Novák byl vždy mužem jednoduchých radostí. Miloval své ranní procházky s Eleonorou, svou manželkou po 45 let, a jejich tiché večery strávené čtením u krbu. Když však Eleonora náhle zemřela, Harold se ocitl v moři smutku. Jeho dcera Emilie mu nabídla záchranné lano tím, že ho pozvala, aby žil s její rodinou v jejich domě na předměstí Prahy.
Zpočátku se zdálo, že je to ideální uspořádání. Emilie byla oddaná dcera a její dvě malé děti přinesly do Haroldova života záblesk radosti. Brzy se však ukázalo, že Emilčin manžel Marek je z nového bydlení méně nadšený. Marek byl praktický muž a Haroldovu přítomnost vnímal jako narušení jejich pečlivě vyváženého rodinného života.
Jednoho večera, poté co děti šly spát, si Marek sedl s Haroldem ke kuchyňskému stolu. „Harolde,“ začal, jeho tón byl pevný, ale ne nevlídný, „musíme si promluvit o tvém bydlení.“
Harold přikývl, cítíc vážnost rozhovoru. „Samozřejmě, Marku. Co máš na mysli?“
Marek na chvíli zaváhal, než pokračoval. „Chceme, abys se tu cítil pohodlně, ale také potřebujeme svůj prostor. Takže jsme přemýšleli o několika možnostech.“
Harold pozorně poslouchal, jak Marek předkládal možnosti: mohl by se přestěhovat do stísněného podkroví nad garáží nebo zvážit přestěhování do nedalekého domova pro seniory. Podkroví bylo malé a špatně izolované, zatímco myšlenka na přestěhování do domova důchodců naplňovala Harolda hrůzou.
Emilie se k nim připojila u stolu, její oči byly plné soucitu. „Tati, chceme pro tebe jen to nejlepší,“ řekla tiše.
Harold ocenil jejich upřímnost, ale cítil se uvězněn možnostmi, které mu byly předloženy. Strávil bezesnou noc přemýšlením o své budoucnosti, rozpolcený mezi tím zůstat blízko své rodiny a udržet si nezávislost.
Druhý den ráno se Harold rozhodl. Přestěhuje se do podkroví. Nebylo to ideální, ale umožnilo mu to zůstat blízko Emilie a jeho vnoučat. Strávil následující dny přeměnou prostoru na provizorní byt, naplnil ho vzpomínkami na svůj život s Eleonorou.
Jak týdny plynuly, Harold se snažil co nejlépe využít svou novou životní situaci. Rád trávil čas se svými vnoučaty a pomáhal Emilii kolem domu. Ale jak nastala zima, podkroví se stalo stále nepohodlnějším. Chlad pronikal skrz stěny a Harold se cítil stále více izolovaný.
Jedné obzvlášť mrazivé noci, když Harold ležel třesoucí se pod hromadou dek, si uvědomil, že takto nemůže dál žít. Podkroví nebylo domovem; bylo to dočasné útočiště, které se stalo vězením.
S těžkým srdcem Harold znovu oslovil Emilii a Marka. „Přemýšlel jsem,“ řekl tiše. „Možná je čas zvážit možnost domova pro seniory.“
Emilie vypadala zdrceně, ale chápavě přikývla. „Pomůžeme ti najít místo, které ti bude vyhovovat, tati,“ slíbila.
O několik týdnů později se Harold přestěhoval do nedalekého domova pro seniory. Byl čistý a dobře udržovaný, ale postrádal teplo a známé prostředí domova. Haroldovi jeho rodina strašně chyběla a snažil se přizpůsobit novému prostředí.
Když jednoho večera seděl sám ve svém malém pokoji, Harold si uvědomil, že ho život zavedl na nečekanou cestu. Doufal v pohodlí a společnost ve svých pozdějších letech, ale místo toho čelil samotě. Přesto navzdory smutku, který mu zůstával v srdci, se Harold rozhodl co nejlépe využít svou situaci.
Připojil se k čtenářskému klubu v zařízení a začal dobrovolničit v místní knihovně. Pomalu ale jistě si vytvořil nový denní režim. Nebyl to život, jaký si představoval, ale byl to život přesto.