„Už mám dost,“ zašeptala: „Rozděluje nás“

Jana stála u okna a její oči sledovaly kapky deště, jak klouzaly po skle. Pokoj byl tlumeně osvětlený, vrhal dlouhé stíny, které jako by odrážely tíhu v jejím srdci. Z obývacího pokoje slyšela slabé bzučení televize, kde její manžel, Martin, seděl pohroužený do dalšího sportovního přenosu. Byla to známá scéna, která se za ta léta odehrála nesčetněkrát.

Na kuchyňské lince zavibroval telefon a přerušil ticho. Byla to zpráva od Petry, její nejbližší přítelkyně od vysoké školy. „Jak to zvládáš?“ stálo v ní. Jana váhala, než odepsala: „Jsem v pořádku,“ ačkoliv dobře věděla, že to není pravda.

Petra byla u všeho – u víru románku, svatby a nyní i u pomalého rozkladu toho, co kdysi vypadalo jako dokonalý život. Viděla změny v Janě, jak její smích vybledl a oči ztratily jiskru. A viděla i to, jak Martinův temperament rostl, jeho slova byla den ode dne ostřejší.

„Proč mu dovoluješ, aby se k tobě takhle choval?“ zeptala se Petra minulý týden u kávy. Jana pokrčila rameny, neschopná najít odpověď, která by dávala smysl i jí samotné. „On není vždycky takový,“ řekla slabě, ale i tehdy věděla, že je to lež.

Pravda byla taková, že Martin se změnil. Nebo možná se vůbec nezměnil a ona ho teprve teď viděla takového, jaký skutečně je. Muž, který ji kdysi zahrnoval náklonností, nyní jako by nacházel potěšení v jejím ponižování, jeho slova byla ostrá a neúprosná. Jako by se živil její bolestí a nejistotami.

Jana se odvrátila od okna a vešla do obývacího pokoje. Martin nezvedl oči, když vstoupila; jeho pohled byl přilepený k obrazovce. Stála tam chvíli, čekajíc na jeho uznání její přítomnosti, ale on zůstal tichý.

„Jdu na chvíli ven,“ řekla nakonec, její hlas sotva slyšitelný.

„Jak chceš,“ zamumlal, aniž by se na ni podíval.

Popadla kabát a vyšla do deště, cítíc chladné kapky na své kůži. Byla to úleva, vítané rozptýlení od vnitřního zmatku. Bez cíle bloudila ulicemi, její mysl plná myšlenek na to, co mohlo být.

Nakonec se ocitla u dveří Petry. Její přítelkyně otevřela dveře s ustaraným výrazem ve tváři. „Jano,“ řekla tiše a objala ji.

Seděly spolu v útulném obývacím pokoji Petry, popíjely čaj a mluvily o všem a o ničem. Byla to krátká úleva od reality, ale Jana věděla, že to nemůže trvat věčně.

„Nemůžu v tom pokračovat,“ přiznala nakonec s očima plnýma slz. „Rozděluje nás.“

Petra přikývla, chápajíc bez potřeby dalších podrobností. „Zasloužíš si lepší,“ řekla jemně.

Jana věděla, že má pravdu. Ale vědět a konat jsou dvě různé věci. Myšlenka na odchod ji děsila – co když se věci zhorší? Co když skončí sama?

Ale hluboko uvnitř věděla, že zůstat už není možnost. Láska, která je kdysi spojovala, uvadla a zanechala po sobě jen zášť a bolest.

Když toho večera opouštěla Petřin dům, pocítila Jana zvláštní klid. Ještě neměla všechny odpovědi, ale věděla jedno jistě: byl čas převzít kontrolu nad svým životem.

Když dorazila domů, déšť už ustal. Zastavila se u dveří a zhluboka se nadechla předtím, než vstoupila dovnitř. Martin stále seděl na gauči, nevědomý bouře zuřící uvnitř ní.

„Už mám dost,“ zašeptala si pro sebe, když prošla kolem něj do jejich ložnice. Nebyl to šťastný konec, ale byl to začátek – šance znovu najít samu sebe.