„Když Podpora Chyběla: Boj Novopečené Matky o Porozumění“

Jmenuji se Jana a žiji v Praze. Je mi 29 let a nedávno jsem se stala matkou. Naše dcera Anička se narodila v březnu, kdy se jaro teprve začínalo probouzet. Všichni říkali, že mateřství je nejkrásnější období v životě ženy, ale já jsem se cítila ztracená a osamělá.

Můj manžel Petr byl vždycky pracovitý a spolehlivý. Když jsem mu řekla, že potřebuji víc jeho podpory, odpověděl, že se snaží zajistit rodinu a že jeho rodiče nám mohou pomoci. Jenže já jsem potřebovala jeho přítomnost, ne jen finanční zabezpečení.

Jednoho dne jsem se rozhodla svěřit své nejlepší kamarádce Lence. Seděly jsme v kavárně na Vinohradech, kde jsme si často dávaly schůzky. „Možná bys měla být trochu vděčnější,“ řekla mi Lenka, když jsem jí vyprávěla o svých pocitech. „Petr se snaží, jak může.“

Její slova mě zasáhla jako ledová sprcha. Byla jsem vděčná, ale zároveň jsem potřebovala někoho, kdo by mě vyslechl a pochopil. Cítila jsem se jako na houpačce emocí, kdy radost z mateřství střídala frustrace a smutek.

Blížily se Velikonoce a já jsem doufala, že svátky přinesou trochu klidu a pohody. V naší rodině je tradicí péct beránka a barvit vajíčka. Petr slíbil, že mi pomůže s přípravami, ale nakonec odjel k rodičům na Moravu s tím, že tam musí něco zařídit.

Zůstala jsem sama s Aničkou a pocitem, že mě nikdo nechápe. Rozhodla jsem se vzít kočárek a vyrazit na procházku do Stromovky. Bylo krásné počasí, slunce svítilo a ptáci zpívali. Když jsem seděla na lavičce a dívala se na Aničku spící v kočárku, uvědomila jsem si, že musím najít sílu v sobě.

Začala jsem chodit na setkání maminek v místním centru. Bylo uklidňující sdílet své zkušenosti s ženami, které prožívaly podobné situace. Pomalu jsem si uvědomovala, že nejsem sama a že je v pořádku cítit se občas bezradně.

Když se Petr vrátil z Moravy, sedli jsme si spolu ke stolu a já mu otevřeně řekla, jak se cítím. Bylo to poprvé, co mě opravdu vyslechl. Slíbil mi, že se pokusí být více přítomný a že budeme hledat řešení společně.

Velikonoční pondělí jsme strávili doma jako rodina. Petr pomáhal s přípravou oběda a společně jsme barvili vajíčka. Když jsme večer seděli u stolu a dívali se na Aničku, která se smála na celé kolo, uvědomila jsem si, že i když cesta nebyla snadná, našli jsme k sobě cestu zpět.