„Slib mi, synu: Postarej se o svého bratra“

Jmenuji se Tomáš a pocházím z malého města na Moravě. Můj otec byl vždycky mým hrdinou. Byl to ten typ člověka, který dokázal rozesmát celou místnost a jeho přítomnost byla vždy cítit. Ale teď ležel v nemocnici, slabý a unavený. Nemoc ho pomalu ničila a já věděl, že čas se krátí.

Jednoho večera jsem seděl u jeho postele, když mě požádal, abych se k němu naklonil. „Tomáši,“ zašeptal, „musíš mi něco slíbit.“ Jeho hlas byl slabý, ale v jeho očích byla naléhavost. „Postarej se o Jakuba. Víš, že je jiný než ostatní. Potřebuje tě.“

Jakub je můj mladší bratr. Od malička byl trochu jiný. Byl tichý a často se ztrácel ve svém vlastním světě. Ostatní děti ho nechápaly a často se mu posmívaly. Ale pro mě byl Jakub vždycky zvláštní. Měl dar vidět krásu tam, kde ji ostatní přehlíželi.

Po otcově smrti jsem se snažil dodržet svůj slib. Přestěhoval jsem se zpět do našeho rodného města a začal pracovat v místní továrně. Každý den jsem se snažil být pro Jakuba oporou. Chodili jsme spolu na procházky do lesa, kde mi vyprávěl o svých snech a představách.

Jednoho dne mi Jakub řekl, že by chtěl studovat umění v Praze. Byl jsem překvapený, ale zároveň pyšný. Věděl jsem, že to bude pro něj velká výzva, ale také jsem věděl, že má talent a odhodlání.

Podpořil jsem ho v jeho rozhodnutí a pomohl mu s přihláškou na školu. Když přišel dopis s přijetím, viděl jsem v jeho očích radost a naději. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsem viděl Jakuba tak šťastného.

Když se blížil den jeho odjezdu do Prahy, cítil jsem smíšené pocity. Byl jsem hrdý na jeho odvahu, ale zároveň jsem měl strach z toho, co ho čeká. Před odjezdem jsme si sedli na lavičku před naším domem a já mu řekl: „Jakube, vždycky tu budu pro tebe. Ať se stane cokoliv.“

Jakub se na mě usmál a řekl: „Díky, Tomáši. Vím, že to zvládnu.“

Když jsem ho viděl odjíždět vlakem do Prahy, uvědomil jsem si, že jsem splnil svůj slib otci. Postaral jsem se o svého bratra a pomohl mu najít svou cestu.