Dcery pocit méněcennosti: Když dary převáží nad láskou

„Mami, já už to dál nezvládám,“ řekla mi moje dcera Jana s očima plnýma slz. Seděly jsme v kuchyni u malého stolu, kde jsem jí právě podávala čerstvě upečený koláč. Bylo to naše obvyklé sobotní odpoledne, kdy jsme si povídaly o všem možném. Ale tentokrát jsem cítila, že něco není v pořádku.

„Co se děje, Jani?“ zeptala jsem se jemně, i když jsem uvnitř cítila, jak se mi svírá žaludek. Jana se podívala na své ruce, které nervózně svírala v klíně.

„Je to o Petrovi a jeho rodičích,“ začala a já věděla, že tohle bude těžký rozhovor. „Oni nám pořád dávají drahé dary. Minulý týden nám koupili nový nábytek do obýváku a teď plánují zaplatit dovolenou na Maledivách. A já… já se cítím tak hloupě, když jim nemohu dát nic na oplátku.“

Zhluboka jsem se nadechla a snažila se najít správná slova. „Jani, víš přece, že láska a rodina nejsou o penězích nebo darech. Oni mají úspěšnou firmu a mohou si to dovolit. Já jsem jen obyčejná účetní a snažím se, jak nejlépe umím.“

Jana se na mě podívala s očima plnýma slz. „Já vím, mami. Ale někdy mám pocit, že se na mě dívají svrchu. Jako bych nebyla dost dobrá pro jejich syna.“

„To není pravda,“ odpověděla jsem rozhodně. „Jsi úžasná žena a Petr tě miluje pro to, kým jsi, ne pro to, co můžeš dát.“

Ale Jana jen zavrtěla hlavou. „Někdy mám pocit, že mě jejich dary dusí. Cítím se jako outsider ve vlastní rodině.“

Seděla jsem tam bezmocně a přemýšlela, jak jí pomoci. Věděla jsem, že peníze nikdy nebudou mou silnou stránkou, ale chtěla jsem jí ukázat, že láska a podpora jsou mnohem důležitější.

„Možná bychom si mohly promluvit s Petrem,“ navrhla jsem nakonec. „Možná by mohl svým rodičům vysvětlit, jak se cítíš.“

Jana přikývla, ale v jejích očích jsem viděla pochybnosti. „Nevím, jestli to pomůže,“ řekla tiše.

„Ale musíme to zkusit,“ odpověděla jsem pevně.

Následující týden jsme se setkaly s Petrem a jeho rodiči na večeři. Byla jsem nervózní, ale věděla jsem, že je důležité postavit se této situaci čelem.

„Děkujeme za všechny vaše dary,“ začala Jana opatrně během dezertu. „Ale chtěla bych vám říct, že někdy se cítím pod tlakem kvůli tomu, co všechno pro nás děláte.“

Petrova matka se na ni překvapeně podívala. „Ale my to děláme z lásky,“ řekla upřímně.

„Já vím,“ odpověděla Jana rychle. „A velmi si toho vážím. Ale někdy mám pocit, že nemohu držet krok a cítím se méněcenná.“

Petrovi rodiče si vyměnili pohledy a pak jeho otec řekl: „Nikdy jsme nechtěli, abys měla takové pocity. Možná bychom měli být opatrnější s tím, co dáváme.“

Bylo to poprvé, co jsem viděla Janu trochu uvolněnou. Bylo jasné, že rozhovor měl smysl.

Když jsme odcházeli z večeře, Jana mě objala a zašeptala: „Děkuji ti, mami. Myslím, že teď to bude lepší.“

Ale i když jsme udělaly krok vpřed, věděla jsem, že cesta k vyrovnání těchto pocitů bude dlouhá.

„Jak můžeme najít rovnováhu mezi tím, co máme a co chceme?“ přemýšlela jsem nahlas cestou domů. Možná je to otázka pro nás všechny.