Když matka zradí: Příběh o ztracené důvěře a rodinných poutech

„Hano, musíš to pochopit,“ řekla mi matka s očima plnýma slz, zatímco já stála v kuchyni, neschopná uvěřit tomu, co právě slyším. „Alena je moje sestra. Potřebuje naši pomoc.“ Její hlas se třásl a já věděla, že je to pro ni těžké, ale jak mohla? Jak mohla dát přednost tetě Aleně přede mnou?

Všechno to začalo jednoho chladného podzimního večera, kdy teta Alena zaklepala na naše dveře. Byla to žena s ostrými rysy a ještě ostřejším jazykem. Vždycky jsem měla pocit, že její úsměv je spíš maska než výraz opravdové radosti. „Haničko,“ oslovila mě sladce, ale já cítila, jak mi po zádech přeběhl mráz.

„Potřebuji vaši pomoc,“ řekla a podívala se na mou matku s výrazem, který jsem nedokázala rozluštit. „Můj dům je v exekuci a nemám kam jít.“ Matka se na mě podívala s výrazem plným obav a já věděla, co přijde.

„Samozřejmě, Aleno,“ odpověděla matka bez váhání. „Můžeš zůstat u nás tak dlouho, jak budeš potřebovat.“ A tak začalo období, které změnilo vše.

Teta Alena se nastěhovala do mého pokoje. Musela jsem se přestěhovat do obýváku, kde jsem spala na rozkládacím gauči. Každý večer jsem poslouchala její hlasité telefonáty a smích, který mi připomínal zvuk skřípajících dveří. Matka se snažila udržet klid v domě, ale napětí bylo hmatatelné.

Jednoho dne jsem přišla domů ze školy a našla matku sedět u stolu s hlavou v dlaních. „Co se děje?“ zeptala jsem se opatrně.

„Alena potřebuje peníze,“ odpověděla matka tiše. „A já jí je musím dát.“ Bylo to jako rána pěstí do žaludku. Peníze, které jsme šetřili na mou vysokou školu, byly pryč.

„Ale mami! To jsou moje peníze!“ vykřikla jsem zoufale.

„Hano, prosím,“ snažila se mě uklidnit. „Je to jen dočasné. Pomůžeme jí a ona nám to vrátí.“ Ale já věděla, že to není pravda. Teta Alena nikdy nic nevrátila.

Dny plynuly a já sledovala, jak se matka stále více vzdaluje. Byla unavená a vyčerpaná z neustálého řešení problémů své sestry. A já? Já jsem byla neviditelná.

Jednoho večera jsem zaslechla jejich rozhovor. „Musíš si najít práci,“ říkala matka Aleně. „Nemůžeme tě podporovat donekonečna.“ Ale teta Alena jen mávla rukou a řekla: „Neboj se, všechno bude v pořádku.“ Jak mohla být tak bezstarostná?

Nakonec přišel den, kdy jsem už nemohla dál mlčet. „Mami,“ začala jsem opatrně, „musíme si promluvit o tom, co se děje.“ Matka se na mě podívala s unaveným výrazem.

„Hano, chápu, že jsi naštvaná,“ řekla tiše. „Ale Alena je moje sestra. Nemohu ji nechat na holičkách.“ Její slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe.

„A co já?“ zeptala jsem se zoufale. „Co já znamenám pro tebe?“

Matka mlčela a já věděla, že odpověď je jasná. Byla jsem druhá v pořadí.

Té noci jsem ležela na gauči a přemýšlela o tom, co dál. Jak mohu žít v domě, kde nejsem vítaná? Kde moje potřeby nejsou důležité?

Ráno jsem se rozhodla. Musela jsem odejít. Sbalila jsem si pár věcí do batohu a vydala se na cestu k babičce do Brna. Bylo to jediné místo, kde jsem cítila alespoň trochu bezpečí.

Když jsem odcházela z domu, matka stála ve dveřích s očima plnýma slz. „Hano,“ zavolala za mnou. Ale já už nemohla dál poslouchat její omluvy.

V Brně mě babička přivítala s otevřenou náručí. Bylo to jako balzám na mou zraněnou duši. Ale i tak mi chyběla matka. Každý den jsem přemýšlela o tom, jestli někdy pochopí, jak moc mě její rozhodnutí zranilo.

A teď tu sedím a píšu tento příběh s nadějí, že jednou najdu odpovědi na své otázky. Proč si matka vybrala svou sestru přede mnou? A co bych udělala já na jejím místě?