Osudové odhalení v kavárně U Tří růží

„Kde je pan Novák?“ zeptala jsem se sama sebe, když jsem opět procházela kolem prázdného stolu v rohu kavárny U Tří růží. Každé ráno po dobu osmnácti let sedával na stejném místě, objednával si stejnou kávu a koláč. Byl to rituál, který se nikdy neměnil, a jeho nepřítomnost mě znepokojovala.

„Možná je nemocný,“ řekla mi kolegyně Jana, když viděla mou starostlivou tvář. Ale já věděla, že to není jen tak. Pan Novák byl mužem zvyku, a kdyby mohl, určitě by přišel.

Dny plynuly a jeho místo zůstávalo prázdné. Každý den jsem se snažila ignorovat ten pocit, že něco není v pořádku. A pak jednoho dne přišla do kavárny mladá žena. Měla smutné oči a nervózně se rozhlížela kolem sebe.

„Dobrý den,“ oslovila mě tiše. „Jsem Anna Nováková, dcera pana Nováka.“

„Ach, dobrý den,“ odpověděla jsem překvapeně. „Je váš otec v pořádku? Už nějakou dobu jsme ho neviděli.“

Anna si povzdechla a posadila se na místo svého otce. „Můj otec… zemřel minulý týden,“ řekla s třesoucím se hlasem.

Zamrazilo mě. „To je mi líto,“ vydechla jsem. „Byl to náš stálý zákazník a bude nám chybět.“

Anna přikývla a pak se na mě podívala s výrazem, který jsem nedokázala rozluštit. „Víte, proč sem chodil každý den?“

Zavrtěla jsem hlavou. „Myslela jsem, že má rád naši kávu a klidné prostředí.“

Anna se smutně usmála. „To možná taky, ale hlavním důvodem byla moje matka.“

„Vaše matka?“ zopakovala jsem zmateně.

„Ano,“ přikývla Anna. „Moje matka pracovala v této kavárně před mnoha lety. Byla to jejich oblíbená schůzka, než se vzali. Když zemřela, otec sem začal chodit každý den, aby byl blízko ní.“

Ta slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe. Nikdy by mě nenapadlo, že za jeho každodenní návštěvou je tak hluboký cit.

„To je krásné,“ řekla jsem tiše.

Anna přikývla a oči jí zvlhly slzami. „Byl to jeho způsob, jak být s ní i po její smrti. A teď už jsou zase spolu.“

Po jejím odchodu jsem zůstala stát u prázdného stolu a přemýšlela o tom, jak málo víme o životech lidí kolem nás. Pan Novák byl pro mě vždy jen starý muž s nevrlým výrazem, ale teď jsem ho viděla jinak.

Když jsem ten večer zavírala kavárnu, nemohla jsem přestat myslet na to, jak často soudíme lidi podle jejich vnějšího chování, aniž bychom znali jejich příběhy.

„Kolik dalších tajemství skrývají lidé kolem nás?“ ptala jsem se sama sebe a věděla jsem, že odpověď nikdy nezjistím.