Nečekaní soudci potenciálních snach
„Tohle si na sebe nevezmeš, že ne?“ ozval se hlas mého otce, když jsem se chystala odejít z domu. Stála jsem před zrcadlem v obývacím pokoji, oblékla jsem si své oblíbené červené šaty, které mi vždy dodávaly pocit sebevědomí. Ale jeho slova mě zasáhla jako blesk z čistého nebe.
„Proč ne?“ odpověděla jsem s lehkým nádechem vzdoru v hlase. „Mám je ráda a cítím se v nich dobře.“
Otec si povzdechl a posadil se na pohovku. „Víš, jak to je, Jano. Lidé tě soudí podle toho, co máš na sobě. A já jen nechci, aby si o tobě mysleli něco špatného.“
Zamračila jsem se a snažila se potlačit vztek. „A co by si o mně měli myslet? Že mám ráda červenou barvu? Nebo že mám vlastní styl?“
„To není jen o barvě nebo stylu,“ pokračoval otec. „Je to o tom, jak tě vidí ostatní. A hlavně muži. Víš, jak jsou někteří z nich povrchní.“
Ta slova mě zasáhla hlouběji, než bych si přiznala. Bylo mi dvacet pět let a stále jsem žila doma s rodiči. Měla jsem pocit, že se snažím najít své místo ve světě, ale stále jsem byla svázaná očekáváními své rodiny.
„Tati,“ začala jsem pomalu, „nemyslíš si, že bych měla být schopná rozhodovat o tom, co nosím? A že bych měla být posuzována podle toho, kdo jsem uvnitř, ne podle toho, co mám na sobě?“
Otec se na mě podíval s výrazem, který jsem nedokázala rozluštit. „Jano, já jen chci, abys byla šťastná a našla si někoho, kdo tě bude milovat takovou, jaká jsi. Ale svět je krutý a lidé jsou povrchní.“
Zhluboka jsem se nadechla a snažila se pochopit jeho obavy. Ale zároveň jsem cítila potřebu postavit se za sebe a za to, co považuji za správné.
„Možná máš pravdu,“ řekla jsem nakonec. „Ale já věřím, že pokud mě někdo bude soudit jen podle toho, co mám na sobě, pak to není člověk, kterého bych chtěla mít ve svém životě.“
Otec mlčel a já věděla, že naše debata ještě neskončila. Ale ten den jsem odešla z domu v červených šatech s hlavou vztyčenou.
Když jsem dorazila do kavárny, kde jsem se měla setkat s kamarádkou Lenkou, stále jsem přemýšlela o tom rozhovoru. Lenka mě přivítala s úsměvem a hned si všimla mého zamyšleného výrazu.
„Co se děje?“ zeptala se starostlivě.
„Ach, jen rodinné drama,“ odpověděla jsem a pokusila se usmát.
Lenka pokývala hlavou a objednala nám oběma kávu. „Víš, Jano,“ začala po chvíli ticha, „můj táta je stejný. Vždycky má nějaké poznámky k tomu, co nosím nebo jak vypadám. Ale naučila jsem se to ignorovat.“
„Jak to děláš?“ zeptala jsem se zvědavě.
„Prostě si připomínám, že žiju svůj život pro sebe, ne pro někoho jiného,“ odpověděla Lenka s úsměvem.
Její slova mi dodala odvahu a uvědomila jsem si, že musím najít způsob, jak být sama sebou bez ohledu na to, co si myslí ostatní.
Večer doma jsem seděla u stolu a přemýšlela o tom všem. Možná je čas postavit se za sebe a ukázat světu, kdo opravdu jsem. Ale jak to udělat bez toho, abych ztratila ty, které miluji?
Možná je to otázka kompromisu nebo možná odvahy být jiná. Ale jedno vím jistě: pokud mě někdo bude soudit jen podle toho, co mám na sobě, pak to není člověk pro mě.
A tak se ptám sama sebe: Jak dlouho budeme žít podle očekávání druhých místo toho, abychom byli sami sebou?