Na rozcestí: Karolína mezi kariérou a rodinou

„Karolíno, kdy už konečně přivedeš domů nějakého ženicha?“ ozval se hlas mé matky, když jsem se snažila soustředit na práci na počítači. Seděla jsem u stolu v našem rodinném domě v Brně, kde jsem trávila víkend. Bylo to jako pokaždé, když jsem přijela domů. Matka s otcem měli vždy připravenou stejnou otázku, která mě pronásledovala jako stín.

„Mami, už jsme to probírali. Mám teď hodně práce,“ odpověděla jsem unaveně a snažila se potlačit frustraci. Věděla jsem, že to není odpověď, kterou chtěla slyšet. Ale co jiného jsem mohla říct? Můj život byl plný schůzek, projektů a nekonečných e-mailů. Byla jsem manažerkou v jedné z největších firem v Praze a moje kariéra byla na vrcholu.

„Ale Karolíno, čas běží. Nechci, abys zůstala sama,“ pokračovala matka s naléhavostí v hlase. „Podívej se na svou sestru Janu. Má dvě krásné děti a je šťastná.“

Jana. Vždycky byla tou dokonalou dcerou. Vdala se mladá, měla děti a žila v domě s bílým plotem. A já? Já jsem byla ta ambiciózní, ta, která se rozhodla pro kariéru místo rodiny. Ale co když to byla chyba? Co když jsem se měla vydat jinou cestou?

Večer jsem seděla na balkoně a dívala se na hvězdy. Přemýšlela jsem o tom, co mi matka řekla. Možná měla pravdu. Možná bych měla začít přemýšlet o rodině. Ale jak bych to mohla zvládnout? Jak bych mohla skloubit kariéru a rodinu? Bylo to vůbec možné?

Následující den jsem se vrátila do Prahy s těžkým srdcem. V kanceláři mě čekala hromada práce a já se snažila soustředit na úkoly před sebou. Ale myšlenky na rodinu mě neustále pronásledovaly.

„Karolíno, jsi v pořádku?“ zeptal se mě můj kolega Tomáš, když si všiml mého zamyšleného výrazu.

„Ano, jen přemýšlím,“ odpověděla jsem neurčitě.

„O čem?“ vyzvídal dál.

„O životě,“ přiznala jsem nakonec. „O tom, co je opravdu důležité.“

Tomáš se usmál a pokýval hlavou. „To je otázka, kterou si klademe všichni,“ řekl moudře.

Večer jsem se rozhodla zavolat Janě. Potřebovala jsem s někým mluvit, někoho, kdo by mě pochopil.

„Ahoj Karolíno,“ ozval se její veselý hlas na druhém konci linky.

„Ahoj Jano,“ odpověděla jsem a snažila se skrýt své obavy.

„Co se děje? Zníš nějak smutně,“ poznamenala.

„Jen přemýšlím o tom, co mi říkala máma,“ přiznala jsem.

Jana chvíli mlčela, než odpověděla: „Víš, Karolíno, každý máme svou cestu. Já jsem šťastná s rodinou, ale ty jsi vždycky chtěla něco jiného. A to je v pořádku.“

Její slova mě uklidnila. Možná jsem opravdu nemusela žít podle očekávání druhých. Možná jsem mohla najít vlastní štěstí bez ohledu na to, co si mysleli ostatní.

Ale jak dlouho bych mohla ignorovat touhu po rodině? Bylo to něco, co bych mohla odložit na neurčito? Nebo bych měla začít hledat způsob, jak skloubit oba světy?

Když jsem večer usínala, hlavou mi vířily myšlenky na budoucnost. Bylo to jako stát na rozcestí a nevědět, kterou cestou se vydat.

A tak se ptám sama sebe: Je možné mít všechno? Nebo musíme vždy něco obětovat pro něco jiného?