Nekonečné půjčky: Když rodinné finance zkysnou
„Jak si to může dovolit?“ vybuchla jsem, když jsem viděla Stefanii s novou kabelkou od známého návrháře. „Tohle je snad vtip!“
Julián se na mě podíval s unaveným výrazem ve tváři. „Prosím tě, Kláro, uklidni se. Víš, jak to s mámou je. Ona to tak nemyslí,“ snažil se mě uklidnit, ale já už byla příliš rozčilená.
„Ne, Juliáne, tohle už je moc! Půjčili jsme jí peníze na opravu střechy a ona si místo toho kupuje luxusní kabelky? A ještě má tu drzost kritizovat naše nákupy?“ pokračovala jsem ve svém rozhořčení.
„Mluvila jsem s ní o tom,“ přiznal Julián tiše. „Říkala, že to byla výhodná koupě a že nám peníze vrátí, jakmile bude moci.“
„Výhodná koupě? To snad nemyslí vážně!“ odpověděla jsem sarkasticky. „A co naše výdaje? Co naše děti? Potřebujeme nové boty pro Aničku a školní pomůcky pro Petra. Nemůžeme pořád čekat na její sliby!“
Julián se zhluboka nadechl a pokusil se změnit téma. „Podívej, Kláro, vím, že je to těžké. Ale je to moje máma. Nemůžu ji jen tak nechat na holičkách.“
„A co my? Kdo nás nechá na holičkách?“ odpověděla jsem hořce.
Ticho mezi námi bylo dusivé. Věděla jsem, že Julián je mezi dvěma mlýnskými kameny – mezi svou matkou a svou rodinou. Ale já už nemohla dál snášet tu nespravedlnost.
Následující dny byly plné napětí. Každý pohled na naši prázdnou peněženku mi připomínal, jak jsme se nechali vtáhnout do této situace. A pak přišel ten den, kdy jsem se rozhodla jednat.
„Musíme si o tom promluvit,“ řekla jsem Juliánovi pevně jednoho večera po večeři. „Musíme stanovit jasná pravidla ohledně peněz. Nemůžeme dál žít v nejistotě.“
Julián přikývl, i když bylo vidět, že mu to není příjemné. „Dobře, Kláro. Zkusím s mámou promluvit znovu.“
Ale než mohl něco udělat, Stefanie nás překvapila svou návštěvou. Přišla s úsměvem a krabicí plnou dárků pro děti.
„Ahoj, miláčci! Přinesla jsem vám něco,“ řekla vesele a začala rozdávat dárky.
Děti byly nadšené, ale já cítila hořkost v ústech. „Stefanie,“ začala jsem opatrně, „mohli bychom si na chvíli promluvit?“
Její úsměv trochu pohasl, ale přikývla. „Samozřejmě, Klárko. Co se děje?“
„Jde o ty peníze,“ začala jsem a snažila se udržet klidný tón. „Víš, že jsme ti je půjčili na opravu střechy…“
„Ach ano, vím,“ přerušila mě rychle. „A opravdu vám je vrátím co nejdříve. Jen teď bylo tolik výdajů…“
„Stefanie,“ přerušila jsem ji tentokrát já. „Viděla jsem tu kabelku…“
Zarazila se a její tvář ztvrdla. „To byla výhodná koupě,“ zopakovala.
„Možná pro tebe,“ odpověděla jsem ostřeji, než jsem chtěla. „Ale pro nás to znamená další měsíc bez potřebných věcí pro děti.“
Nastalo ticho a já cítila, jak se mi do očí derou slzy frustrace.
„Kláro,“ ozval se Julián tiše a položil mi ruku na rameno.
Stefanie si povzdechla a sklonila hlavu. „Omlouvám se,“ řekla nakonec tiše. „Neuvědomila jsem si…“
„Potřebujeme stanovit pravidla,“ pokračovala jsem jemněji. „Nemůžeme dál žít takhle.“
Stefanie přikývla a slíbila, že se pokusí najít způsob, jak nám peníze vrátit co nejdříve.
Když odešla, cítila jsem úlevu smíšenou s obavami. Věděla jsem, že to nebude jednoduché, ale alespoň jsme udělali první krok k řešení.
Ale stále mi v hlavě zněla otázka: Jak dlouho ještě budeme muset bojovat s tímto napětím? A co všechno jsme ochotni obětovat pro rodinný klid?