Můj syn je 35, má vlastní rodinu, ale stále nás žádá o peníze: Nevím, co dělat

„Mami, potřebujeme další peníze,“ ozvalo se z telefonu hlasem mého syna Petra. Seděla jsem v kuchyni a zírala na hrnek kávy, který už dávno vystydl. Bylo to jako špatný sen, který se neustále opakuje. Petr je už dávno dospělý muž, má svou rodinu, ale stále se obrací na nás s prosbou o finanční pomoc. Jak jsme se sem dostali?

Vzpomínám si na jeho dětství. Byl to chytrý kluk, vždycky měl dobré známky a my jsme byli na něj pyšní. S manželem jsme se snažili dát mu všechno, co potřeboval. Možná jsme mu dali až příliš. Když chtěl nové kolo, dostal ho. Když chtěl jet na drahý tábor, zaplatili jsme mu ho. Nikdy jsme mu neřekli „ne“. A teď se zdá, že to „ne“ neumí říct ani on sám.

„Petře,“ začala jsem opatrně, „víš, že tě máme rádi a vždycky ti chceme pomoci. Ale ty máš teď svou rodinu a musíš se naučit hospodařit s tím, co máš.“ Na druhém konci bylo ticho. Věděla jsem, že ho to zraňuje, ale musela jsem být upřímná.

„Mami, já vím,“ odpověděl nakonec Petr. „Ale teď je to opravdu těžké. Jana přišla o práci a já mám jen tu svou výplatu. Snažím se najít něco lepšího, ale zatím nic.“ Jeho hlas zněl zoufale a já cítila, jak se mi svírá srdce.

Vzpomněla jsem si na rozhovor s manželem před pár týdny. „Musíme mu říct, že už nemůžeme dál,“ říkal mi tehdy. „Musí se naučit postavit na vlastní nohy.“ Souhlasila jsem s ním, ale teď, když slyším Petra v takové situaci, nevím, jestli to dokážu.

„Petře,“ řekla jsem nakonec, „zkusíme ti pomoci ještě tentokrát. Ale musíš nám slíbit, že začneš hledat řešení. Možná bys mohl zkusit nějaké kurzy nebo školení?“ Snažila jsem se mu nabídnout nějakou cestu ven.

„Dobře, mami,“ odpověděl Petr rezignovaně. „Udělám to.“ Zavěsila jsem a cítila se vyčerpaná.

Večer jsem o tom mluvila s manželem Karlem. „Co když jsme ho rozmazlili?“ zeptala jsem se ho. „Co když jsme mu nikdy nedali šanci naučit se postarat sám o sebe?“

Karel pokrčil rameny. „Možná ano,“ řekl tiše. „Ale teď už to nezměníme. Musíme mu dát šanci to napravit.“ Přikývla jsem a věděla jsem, že má pravdu.

Další den jsem se rozhodla navštívit Petra a jeho rodinu. Chtěla jsem vidět na vlastní oči, jak žijí a co bychom mohli udělat jinak. Když jsem dorazila k jejich bytu, uvítala mě Jana s úsměvem. „Děkujeme za pomoc,“ řekla mi vděčně.

Seděli jsme u nich v obýváku a já sledovala jejich děti, jak si hrají na koberci. Bylo mi jasné, že Petr a Jana dělají vše pro to, aby jim nic nechybělo. Ale zároveň jsem viděla, že jsou unavení a vystresovaní.

„Petře,“ oslovila jsem ho po chvíli. „Možná bychom mohli najít nějakého finančního poradce? Někdo, kdo by vám pomohl lépe plánovat rozpočet?“

Petr přikývl. „To by možná pomohlo,“ řekl zamyšleně.

Když jsem odcházela domů, cítila jsem se trochu lépe. Možná jsme našli cestu ven z tohoto začarovaného kruhu.

Ale stále mě trápí otázka: Kde jsme jako rodiče udělali chybu? A jak můžeme zajistit, aby naše děti byly připravené na skutečný život? Možná je čas začít hledat odpovědi.