Pět let bez peněz: Příběh české ženy, která se rozhodla žít bez výdajů

„Jano, co to děláš?“ křičela na mě maminka, když jsem jí oznámila své rozhodnutí. Stála jsem uprostřed kuchyně našeho malého bytu v Brně a snažila se jí vysvětlit, že už nechci být součástí konzumního světa. „Chci žít bez peněz, mami,“ řekla jsem pevně, i když jsem cítila, jak se mi třese hlas.

Bylo to před pěti lety. Tehdy jsem pracovala jako účetní v jedné firmě a každý den jsem se vracela domů vyčerpaná a nespokojená. Můj život se točil kolem práce, placení účtů a nakupování věcí, které jsem vlastně ani nepotřebovala. Jednoho dne jsem si uvědomila, že takhle už dál nemůžu. Chtěla jsem něco změnit.

Začala jsem tím, že jsem se přestěhovala na venkov do starého domu po babičce. Byl to dům bez elektřiny a tekoucí vody, ale pro mě to byla výzva. Naučila jsem se vařit na kamnech na dřevo a vodu jsem si nosila ze studny. První zimu jsem strávila zabalená v dekách u ohně, poslouchala praskání dřeva a přemýšlela o tom, jak moc jsme závislí na moderních technologiích.

„Jano, tohle není normální,“ říkali mi přátelé, když mě navštívili. „Jak můžeš žít bez internetu a televize?“ ptali se nevěřícně. Ale já jsem byla odhodlaná. Chtěla jsem zjistit, co je opravdu důležité.

Život bez peněz nebyl snadný. Musela jsem se naučit pěstovat vlastní zeleninu a chovat slepice pro vejce. Každý den byl boj o přežití, ale zároveň i objevování nových schopností a dovedností. Naučila jsem se šít si vlastní oblečení z látky, kterou mi darovali sousedé. Výměnný obchod se stal mým novým způsobem života.

Jednoho dne mě navštívil starý přítel Petr. „Jano, slyšel jsem o tvém experimentu,“ řekl s úsměvem. „Myslel jsem si, že jsi blázen, ale teď vidím, že jsi našla něco, co my ostatní hledáme celý život.“ Jeho slova mě povzbudila a dodala mi sílu pokračovat.

Ale nebylo to vždy tak idylické. Často jsem se cítila osamělá a pochybovala o svém rozhodnutí. Byly dny, kdy jsem chtěla všechno vzdát a vrátit se do města. Ale pak jsem si vzpomněla na ten pocit svobody a nezávislosti, který mi tento způsob života přinášel.

Rodina mě podporovala jen částečně. Maminka mi často volala a ptala se, jestli nepotřebuji peníze nebo pomoc. „Jano, prosím tě, vrať se domů,“ říkala mi s obavami v hlase. Ale já věděla, že musím pokračovat.

Po pěti letech života bez peněz jsem si uvědomila jednu důležitou věc: materiální věci nás neudělají šťastnými. Štěstí je v jednoduchosti a v tom, jak dokážeme ocenit malé věci kolem nás.

Teď stojím na prahu další kapitoly svého života a přemýšlím: Co je skutečně důležité? Jak můžeme žít v souladu s přírodou a zároveň být součástí moderní společnosti? Možná je čas sdílet své zkušenosti s ostatními a inspirovat je k tomu, aby hledali vlastní cestu ke štěstí.