Zapomenutá babička: Poslední vůle paní Marie

„Jak jste mohli zapomenout na vlastní matku?“ křičela jsem do telefonu, ale odpovědí mi bylo jen ticho. Slzy mi stékaly po tvářích, když jsem si uvědomila, že jsem zůstala sama. Jsem Marie, stará žena, která kdysi měla kolem sebe rodinu plnou smíchu a radosti. Můj syn Petr a jeho děti – Jan, Tomáš a Alena – byli mým světem. Ale teď? Teď je můj dům prázdný a ticho je ohlušující.

Vzpomínám si na časy, kdy jsme společně sedávali u stolu a hráli karty. Jan se vždy smál, když vyhrál, a Tomáš se snažil podvádět, aby ho dohnal. Alena mi pomáhala v kuchyni a vyprávěla mi o svých snech stát se lékařkou. Byly to krásné časy, ale jak roky plynuly, všechno se změnilo.

Petr se přestěhoval do Prahy za prací a děti s ním. Nejdřív mi volali každý týden, pak každý měsíc, až nakonec přestali úplně. Zůstala jsem sama ve svém domě na okraji města, kde mě obklopovaly jen vzpomínky na minulost.

Jednoho dne jsem se rozhodla napsat svou poslední vůli. Doufala jsem, že to přiměje mé děti a vnoučata si na mě vzpomenout. Chtěla jsem jim zanechat něco víc než jen peníze – chtěla jsem jim zanechat vzpomínky a lásku, kterou jsem pro ně měla.

„Milý Petře,“ začala jsem psát. „Vím, že jsi zaneprázdněný svou prací a rodinou, ale doufám, že si najdeš čas přijít mě navštívit. Chybíš mi.“ Pokračovala jsem v psaní dopisů pro každého z nich, vkládajíc do nich své srdce a duši.

Ale týdny plynuly a nikdo nepřišel. Každý den jsem čekala u okna, doufajíc, že uvidím jejich auto přijíždět po cestě. Ale cesta zůstávala prázdná.

Jednoho večera jsem seděla v obývacím pokoji a dívala se na staré fotografie. Na jedné z nich jsme byli všichni spolu na výletě v horách. Vzpomínky mě zaplavily jako vlna a já si uvědomila, jak moc mi chybí.

„Proč jste mě opustili?“ zašeptala jsem do ticha. Ale odpovědi se mi nedostalo.

Když jsem konečně dokončila svou vůli, cítila jsem se vyčerpaná. Ale také jsem cítila klid. Věděla jsem, že jsem udělala vše, co bylo v mých silách.

O několik měsíců později přišel dopis od právníka. „Paní Marie,“ stálo v něm, „vaše rodina byla informována o vaší poslední vůli.“ Doufala jsem, že to znamená, že přijdou.

Ale když konečně přišli, bylo už příliš pozdě. Ležela jsem v nemocnici, obklopená bílými stěnami a pípáním přístrojů. Viděla jsem jejich tváře plné lítosti a smutku.

„Babičko,“ zašeptala Alena se slzami v očích. „Je mi to tak líto.“ Petr stál vedle ní a držel mě za ruku.

„Mami,“ řekl tiše. „Odpusť nám.“ Ale já už neměla sílu odpovědět.

Zavřela jsem oči a cítila jejich přítomnost kolem sebe. Bylo to poprvé po dlouhé době, co jsme byli zase spolu.

A teď se ptám: Proč musí být láska tak složitá? Proč si uvědomujeme hodnotu něčeho až tehdy, když je to pryč? Možná je to otázka, na kterou nikdy nenajdeme odpověď.