Když můj otec zemřel, vyhnal jsem jeho milenku a odcizil si celou rodinu

„Jak jsi mohl, tati?“ křičel jsem, zatímco slzy mi stékaly po tváři. Stál jsem uprostřed obývacího pokoje, kde se ještě před pár dny konaly smuteční obřady za mého otce. Teď tu byla ona, Lucie, žena, kterou jsem nikdy předtím neviděl, ale která se tvářila, jako by tu patřila. „Jak jsi mohl zradit mámu?“

Lucie se na mě podívala s výrazem, který byl směsí lítosti a odhodlání. „Tvůj otec mě miloval,“ řekla tiše, ale pevně. „Byli jsme spolu šťastní.“

„Šťastní?“ zopakoval jsem nevěřícně. „Jak můžeš mluvit o štěstí, když jsi rozbila naši rodinu?“

Vzpomínky na mámu mě zaplavily jako přílivová vlna. Byla to ona, kdo mě učil jezdit na kole, kdo mi četl pohádky před spaním a kdo mě objímal, když jsem měl noční můry. A teď jsem zjistil, že zatímco ona bojovala s nemocí, můj otec žil dvojí život.

Po smrti mámy jsem se snažil být silný pro tátu. Byl to on, kdo mě naučil rybařit a kdo mi ukázal, jak vyměnit pneumatiku na autě. Věřil jsem mu bezmezně. Ale teď jsem stál před pravdou, která mě roztrhala na kusy.

„Musíš pochopit,“ začala Lucie znovu, „že tvůj otec byl také jen člověk. Miloval tvou matku, ale po její smrti…“

„Nechci slyšet žádné výmluvy!“ přerušil jsem ji. „Chci jen vědět, proč jsi tady a co si myslíš, že tu děláš.“

Lucie se zhluboka nadechla a podívala se mi přímo do očí. „Tvůj otec mi odkázal tento dům,“ řekla klidně.

Ta slova mě zasáhla jako rána pěstí. „To není možné,“ zašeptal jsem. „Tohle je náš domov. Můj domov.“

„Vím, že je to těžké,“ pokračovala Lucie, „ale je to pravda. Mám právní dokumenty, které to dokazují.“

Cítil jsem, jak se mi hroutí svět pod nohama. Jak mohl táta něco takového udělat? Jak mohl zradit nejen mámu, ale i mě?

Rozhodl jsem se jednat. Zavolal jsem své tetě Janě a strýci Petrovi, aby přišli a pomohli mi situaci vyřešit. Když dorazili, vysvětlil jsem jim všechno.

„To nemůže být pravda,“ řekla teta Jana nevěřícně a podívala se na Lucii s opovržením.

Strýc Petr se zamračil a obrátil se ke mně: „Musíme to probrat s právníkem. Nemůžeš ji jen tak vyhodit bez důkazů.“

Ale já už měl jasno. Nemohl jsem snést myšlenku, že by Lucie zůstala v našem domě. „Musí pryč,“ řekl jsem rozhodně.

A tak jsme se pustili do právního boje. Bylo to vyčerpávající a bolestivé období plné hádek a nedorozumění. Moje rodina se rozdělila na dva tábory – ti, kteří stáli při mně, a ti, kteří věřili Lucii.

Nakonec soud rozhodl v můj prospěch a Lucie musela odejít. Ale vítězství bylo hořké. Ztratil jsem nejen otce, ale i část své rodiny.

Teď sedím v prázdném domě a přemýšlím o tom všem. Udělal jsem správnou věc? Nebo jsem jen přidal další bolest do už tak rozbitého světa? Možná nikdy nenajdu odpověď.