Nevděčný dědic: Příběh chamtivosti a odplaty

„Jak jsi mohl, Petře?“ křičel na mě otec Josef, když jsem mu oznámil, že ho přemístím do domova důchodců. Jeho hlas byl plný bolesti a zklamání, které mě zasáhlo jako blesk. „Vždyť jsem ti dal všechno!“ dodal s očima plnýma slz.

Stál jsem tam, srdce mi bušilo jako o závod, ale snažil jsem se zachovat klidnou tvář. „Tati, je to pro tvoje dobro,“ odpověděl jsem, i když jsem věděl, že to není pravda. Pravdou bylo, že jsem chtěl mít volné ruce k tomu, abych mohl spravovat rodinné finance bez jeho dohledu. Věděl jsem, že jakmile bude mimo hru, budu mít konečně přístup k tomu, co mi právem patří.

Můj dědeček Karel byl vždycky mazaný starý lišák. Věděl jsem, že má na mě spadeno od chvíle, kdy jsem se rozhodl přemístit otce. „Petře,“ řekl mi jednou večer u večeře, „pamatuj si, že chamtivost nikdy nepřináší nic dobrého.“ Jenže já jeho varování ignoroval. Byl jsem přesvědčený, že vím lépe.

Po několika týdnech v domově důchodců se otec začal ztrácet. Jeho zdraví se zhoršovalo a já se cítil čím dál tím víc provinile. Ale už bylo pozdě na to něco změnit. Jednoho dne mi zavolali z domova důchodců s tím, že otec zemřel. Zpráva mě zasáhla jako rána pěstí do žaludku.

Na pohřbu se sešla celá rodina. Dědeček Karel stál vedle mě a jeho pohled byl tvrdý jako kámen. „Vidíš, Petře,“ řekl tiše, „osud je neúprosný.“ Po pohřbu mi dědeček oznámil, že má pro mě překvapení. V jeho očích byl zvláštní lesk a já věděl, že to nebude nic dobrého.

Když jsme dorazili do jeho kanceláře, podal mi obálku. „Tohle je poslední vůle tvého otce,“ řekl a sledoval mě bedlivě. Otevřel jsem ji a nemohl uvěřit vlastním očím. Otec odkázal většinu svého majetku charitě a jen malou část mi zanechal.

„Jak je to možné?“ vykřikl jsem zoufale. „Tohle nemůže být pravda!“

Dědeček se usmál tím svým vědoucím úsměvem. „Tvůj otec věděl, co děláš,“ řekl klidně. „A rozhodl se tě naučit lekci.“ Cítil jsem, jak se mi hroutí svět pod nohama. Všechny mé plány byly v troskách.

Zůstal jsem stát v kanceláři s obálkou v ruce a nevěděl, co dál. Jak jsem mohl být tak slepý? Jak jsem mohl nevidět, že chamtivost mě přivede k pádu?

Od té doby uplynulo několik let a já se snažím žít jinak. Naučil jsem se vážit si toho, co mám, a nehnat se za bohatstvím za každou cenu. Ale otázka zůstává: Co by můj otec řekl teď? Odpustil by mi někdy? A co bych udělal jinak, kdybych měl druhou šanci?