Křižovatka v šedesáti: Máma, dcera a odvaha začít znovu

„Mami, prosím tě, už to neodkládej. Potřebuju tě. Potřebuju tě teď.“ Klářin hlas zněl naléhavěji než kdy dřív. Seděla naproti mně v kuchyni, ruce křečovitě sevřené kolem hrnku s čajem, oči zarudlé od pláče. Venku pršelo a kapky bubnovaly na parapet, jako by chtěly podtrhnout tíhu okamžiku.

Bylo mi třiašedesát a nikdy jsem si nemyslela, že budu muset řešit tak zásadní rozhodnutí. Celý život jsem prožila v našem malém městě na Vysočině. Tady jsem se narodila, tady jsem vychovala Kláru i jejího bratra Tomáše, tady jsem pohřbila svého muže. Každý kout našeho bytu byl prosycen vzpomínkami – na dětský smích, na hádky i na tiché večery u televize. A teď po mně Klára chce, abych to všechno nechala za sebou a přestěhovala se s ní do Brna.

„Mami, já to sama nezvládnu. Adam je pořád nemocný, v práci mi hrozí výpověď a já už nevím, co dál,“ pokračovala Klára a její hlas se zlomil. Adam, můj vnuk, měl astma a poslední měsíce byly pro Kláru peklem. Její bývalý manžel se o něj nezajímal a já cítila, jak se ve mně mísí lítost s bezmocí.

„Kláro, já vím, že to máš těžké. Ale já… já už nejsem nejmladší. Co když tam nezapadnu? Co když si nenajdu práci? A co když… co když to prostě nezvládnu?“ vyhrkla jsem a sama sebe překvapila tím, jak moc se bojím.

Klára se na mě podívala s očima plnýma slz. „Mami, vždycky jsi byla silná. Já tě potřebuju. Adam tě potřebuje.“

V tu chvíli jsem měla pocit, že se mi hroutí svět. Na jedné straně touha být nablízku dceři a vnukovi, na druhé straně strach z neznámého. V Brně jsem byla naposledy před dvaceti lety na školení a tehdy mi to velké město nahánělo hrůzu.

Doma jsem seděla u stolu dlouho do noci a přehrávala si v hlavě všechny možnosti. Vzpomněla jsem si na svého muže Pavla – jak by se asi rozhodl on? Vždycky byl odvážnější než já. „Život je změna,“ říkával často. Ale já jsem nikdy nebyla tak statečná.

Druhý den mi volala paní Novotná – maminka Klářiny kamarádky z dětství. „Jano, v Brně je práce dost. Vím o místě v knihovně, kde hledají někoho spolehlivého. A bydlení byste měla u nás na začátek skoro zadarmo,“ ujišťovala mě laskavým hlasem.

„Děkuju, paní Novotná, ale já… potřebuju čas,“ odpověděla jsem tiše.

Ten večer jsme se s Klárou pohádaly. „Ty myslíš jen na sebe! Já tady padám na hubu a ty se bojíš změny! Víš vůbec, jaké to je být na všechno sama?“ křičela na mě a já cítila, jak se mi stahuje hrdlo.

„Kláro, já tě mám ráda! Ale mám taky svůj život! Nemůžu jen tak všechno zahodit!“ bránila jsem se zoufale.

Dveře práskly a Klára odešla. Zůstala jsem sedět v kuchyni sama, s hlavou v dlaních. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem špatná matka. Jestli je sobectví chtít zůstat tam, kde to znám. Nebo jestli je sobectví chtít po vlastní matce, aby kvůli vám opustila všechno.

Další dny byly plné ticha a napětí. Klára mi nevolala a já nevěděla, jestli mám udělat první krok já. Chodila jsem po bytě a dotýkala se věcí – starých fotek, Pavlovy bundy ve skříni, hrníčku s nápisem „Nejlepší babička“. Každý předmět byl připomínkou minulosti i toho, co bych mohla ztratit.

Jednou večer zazvonil telefon. Byla to Klára. „Mami… promiň mi to všechno. Já jen… mám strach. A nechci tě ztratit.“

Rozplakala jsem se do telefonu. „Já taky nechci přijít o tebe. Ale bojím se změny.“

„Zkusíme to spolu? Aspoň na zkoušku? Když to nepůjde, vrátíme se,“ navrhla tiše.

Celou noc jsem nespala. Přemýšlela jsem o tom, kolik odvahy stojí začít znovu – nejen pro mladé, ale i pro nás starší. Ráno jsem si sbalila malý kufr a vyrazila autobusem do Brna.

Bylo to těžké – první týdny jsem brečela do polštáře a stýskalo se mi po domově. Ale Adam se ke mně tulil každou noc a Klára byla vděčná za každou chvíli společně strávenou u stolu nebo v parku.

Postupně jsem si zvykla na ruch velkého města i na nové lidi kolem sebe. Práce v knihovně mi přinesla radost a pocit užitečnosti. A hlavně – znovu jsem našla cestu ke své dceři.

Někdy večer sedím u okna a dívám se na světla Brna pod sebou. Přemýšlím: Kolik z nás má odvahu začít znovu? A kolik z nás si dovolí být slabí před svými dětmi? Je sobectví chtít žít i svůj vlastní život? Co byste udělali vy?