Sestra, kterou jsem milovala jako vlastní: Příběh o oběti, která změnila vše

„Kláro, já už to dál nezvládnu. Ten dům je teď tvůj.“ Moje slova visela ve vzduchu jako těžký závoj. Seděla naproti mně, ruce sevřené v pěst, oči plné slz i vděku. V tu chvíli jsem cítila, jak se mi srdce láme na tisíc kousků, ale zároveň jsem věděla, že tohle je jediný způsob, jak jí pomoct.

Byla jsem vždycky ta silnější. Po smrti Tomáše jsem se naučila žít sama, i když mě každé ráno bodala prázdnota v boku, kde dřív ležel on. Klára byla moje nevlastní sestra, ale od chvíle, kdy ji máma přivedla domů s novým mužem, jsem ji chránila před vším zlým. Byla o deset let mladší, křehká a citlivá. Když jí bylo šestnáct, táta odešel a ona zůstala jen se mnou a mámou. Vždycky říkala: „Evi, ty jsi moje jediná jistota.“

Když mi Tomáš zemřel na rakovinu, bylo mi třicet pět a svět se mi zhroutil. Klára byla tehdy už vdaná za Petra, svého gymnaziálního spolužáka. Vypadali šťastně – aspoň do chvíle, než jsem ji jednoho večera našla na prahu mého bytu s rozmazaným make-upem a kufrem v ruce. „Podvedl mě,“ šeptla tehdy. „S tou blondýnou z práce.“

Objala jsem ji a nechala ji u sebe bydlet. Byly jsme dvě trosky v jednom malém bytě na Žižkově. Večer jsme pily víno a dívaly se na staré české filmy. Smály jsme se i plakaly. „Evi, proč jsou chlapi takoví?“ ptala se mě jednou. „Nevím,“ odpověděla jsem upřímně. „Ale my dvě to zvládneme.“

Jenže život není pohádka. Po roce u mě Klára začala mluvit o tom, že by chtěla začít znovu – někde jinde, někde, kde by ji minulost nedohonila. Já měla po Tomášovi starý dům na okraji Prahy, který jsme nikdy nestihli opravit. Byl to jeho sen – zahrada plná růží, altán a pes u plotu. Já tam ale nedokázala žít bez něj.

Jednou večer přišla Klára s návrhem: „Evi, co kdybych ten dům koupila od tebe? Ty by sis mohla najít něco menšího v centru a já bych měla nový začátek.“ Dívala jsem se na ni dlouho – byla to pořád ta malá holka s velkýma očima? Nebo už žena, která chce vzít život do vlastních rukou?

Přemýšlela jsem týdny. Nakonec jsem souhlasila – ne kvůli penězům, ale protože jsem chtěla, aby byla šťastná. Přepsala jsem na ni dům za symbolickou cenu a odstěhovala se do malého bytu na Vinohradech. Klára byla nadšená – plánovala rekonstrukci, posílala mi fotky nových záclon a psala dlouhé zprávy o tom, jak zasadí růže přesně tam, kde si to Tomáš přál.

Jenže pak přišla rána. Jednoho dne mi zavolala máma: „Evičko, slyšela jsi to? Klára prodává ten dům! Prý si našla nového přítele a stěhují se do Brna.“

Zamrazilo mě. Okamžitě jsem jí volala. „Kláro, co to děláš?“ ptala jsem se roztřeseným hlasem.

„Evi… promiň,“ vzlykala do telefonu. „Já… já už tam nemůžu být sama. Každý kout mi připomíná Petra i Tomáše. A Honza dostal práci v Brně…“

„Ale vždyť jsi říkala…“

„Já vím! Ale já už nemůžu žít minulostí!“

Zavěsila dřív, než jsem stihla cokoliv říct.

Dům byl prodán během měsíce. Noví majitelé vytrhali růže a postavili garáž místo altánu. Klára mi psala čím dál méně – nejdřív jednou týdně, pak jednou za měsíc. Nakonec už jen na Vánoce.

Seděla jsem sama ve svém malém bytě a dívala se z okna na šedé střechy Prahy. Přemýšlela jsem o tom, jestli jsem udělala správně. Chtěla jsem pro Kláru to nejlepší – nový začátek, svobodu od minulosti. Ale místo toho jsem přišla o poslední kousek Tomáše i o sestru.

Jednou večer mi přišla zpráva: „Evi, promiň mi všechno. Potřebovala jsem utéct nejen od Petra, ale i od sebe samé. Děkuju ti za všechno.“

Odpověděla jsem: „Vždycky tě budu mít ráda.“

Ale v srdci zůstala prázdnota.

Někdy si říkám: Udělala bych to znovu? Je možné milovat někoho tak moc, že kvůli němu obětujete všechno – i když tím ztratíte sami sebe? Co byste udělali vy na mém místě?