Stísněný prostor: Náš život v garsonce s batoletem a nečekaným hostem

„Mami, to nemyslíš vážně!“ vyhrkla jsem, když jsem slyšela klíč v zámku a za dveřmi stála ona – s kufrem, taškou a výrazem, který nebral odmítnutí. Honza se na mě podíval tím svým pohledem, co říká: ‚Tohle je tvoje bitva.‘ Matýsek se rozběhl k babičce a objal ji kolem nohou. V tu chvíli jsem věděla, že už není cesty zpět.

Naše garsonka v paneláku na Jižním Městě byla už tak malá, že jsme si s Honzou často připadali jako sardinky v plechovce. Kuchyňský kout, rozkládací gauč, dětská postýlka, stolek pod oknem a všude hračky. Když přišla máma, museli jsme přestavět celý byt. Gauč jsme rozložili na spaní pro mě a Honzu, Matýsek dostal matraci pod okno a máma zabrala naši postel. První noc jsem ležela vedle Honzy a poslouchala, jak máma v ložnici (tedy v našem koutě za skříní) tiše pláče.

Ráno začalo bojem o koupelnu. Máma si tam vzala knížku a seděla na záchodě půl hodiny. Honza nervózně přešlapoval a Matýsek kňoural, že chce čůrat. „Mami, můžeš už?“ volala jsem přes dveře. „Chvilku! Potřebuju klid!“ ozvalo se zpátky. Klid byl to poslední, co tu někdo měl.

Začaly hádky o maličkosti. Honza chtěl večer koukat na hokej, máma chtěla sledovat Ordinaci. Matýsek chtěl pustit pohádky na tabletu. Já chtěla jen ticho. „Tohle není život,“ řekl Honza jednou večer, když jsme seděli na balkoně (tedy na našem metrovém výklenku s popelníkem). „Tohle je přežívání.“

Máma byla zpočátku vděčná, ale brzy začala kritizovat všechno – jak vařím, jak vychovávám Matýska, jak Honza neumí pověsit prádlo. „Za nás bys dostala facku a byl by klid,“ říkala mi, když Matýsek trucoval kvůli brokolici. Honza se stáhl do sebe a začal trávit víc času v práci. Já byla unavená a podrážděná.

Jednou v noci jsem slyšela mámu telefonovat s tetou Janou: „Oni mě tu nechtějí. Ale kam mám jít? Nemám peníze na nájem.“ Bylo mi jí líto, ale zároveň jsem cítila vztek – proč to musí být zrovna na nás? Proč nemůže být chvíli sama?

Jedno odpoledne přišla sousedka paní Novotná a přinesla bábovku. „To máte veselo,“ smála se, když viděla čtyři páry bot za dveřmi. „To bych já nevydržela ani týden.“ Máma se urazila a celý večer nemluvila.

Začali jsme se s Honzou hádat kvůli hloupostem – kdo koupí mléko, kdo uklidí hračky, kdo půjde s Matýskem ven. Máma mi vyčítala, že jsem nervózní matka. Jednou jsem bouchla dveřmi od koupelny tak silně, až spadla polička.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela mámu zpívat Matýskovi ukolébavku. Seděli spolu na posteli a smáli se. V tu chvíli mi došlo, že i když je to těžké, máma tu není jen přítěž – je to rodina.

Začali jsme spolu víc mluvit. Řekla jsem jí o svých obavách – že mám strach, že Honza odejde, že Matýsek bude vyrůstat ve stresu, že nikdy nenašetříme na větší byt. Máma mi poprvé řekla o svém strachu ze samoty.

Jednou večer jsme všichni čtyři seděli na gauči, jedli pizzu z krabice a dívali se na staré české filmy. Smáli jsme se a na chvíli zapomněli na stísněný prostor i všechny hádky.

Ale ráno přišel další boj o koupelnu.

Někdy si říkám: Je lepší být spolu v těsném bytě než každý sám ve svém smutku? Nebo nás tahle ponorka nakonec všechny rozdělí? Co byste dělali vy na mém místě?