Dost bylo dost: Když máma překročí hranice

„Gabrieli, už zase tu máš tu svoji matku! Já už to fakt nevydržím!“ Lenka stála ve dveřích kuchyně, ruce v bok, oči plné slz i vzteku. V tu chvíli jsem měl pocit, že se mi srdce rozpadne na tisíc kousků. Z obýváku se ozýval hlas mé matky: „Lenko, udělala jsem ti svíčkovou, jak ji máš ráda. Ale příště bych to maso koupila radši u řezníka na rohu, tady to není ono.“

Stál jsem mezi dvěma ženami svého života. Máma, která mě vychovala sama poté, co táta odešel za jinou, a Lenka, moje žena, která mi dala domov a klid. Jenže poslední měsíce se ten klid vytrácel. Máma si zvykla chodit bez ohlášení – „Vždyť jsem tvoje máma, Gabrieli! Máma může přijít kdykoli!“ říkávala. Jenže já už nebyl ten malý kluk z paneláku v Nuslích.

Lenka mi to vyčítala čím dál častěji. „Tvoje máma mi leze do skříní, přerovnává mi prádlo a komentuje, jak vedu domácnost. Já už nemám pocit, že je tohle náš byt!“ křičela jednou večer, když jsme si mysleli, že máma už spí. Jenže ona slyšela všechno. Druhý den ráno mi u snídaně řekla: „Gabrieli, ty jsi si vybral ženu, která tě odtrhne od rodiny? To jsem tě takhle vychovala?“

Začal jsem mít pocit, že se dusím. V práci jsem byl unavený, doma napjatý. Lenka se mi začala vyhýbat, večery trávila u kamarádky Jany nebo s knížkou v ložnici. Máma mi volala každý den a ptala se na všechno – co jsme jedli, jestli Lenka nezapomněla vyprat moje košile, kdy přijdu na návštěvu. Připadal jsem si jako mezi mlýnskými kameny.

Jednoho dne jsem přišel domů dřív a našel Lenu sedět na balkoně s hlavou v dlaních. „Já už to nedám, Gábi,“ šeptala. „Miluju tě, ale jestli to takhle půjde dál… já odejdu.“

Tohle byla poslední kapka. Večer jsem seděl v kuchyni s mámou a poprvé v životě jsem jí řekl: „Mami, potřebujeme s Lenkou víc soukromí. Nemůžeš k nám chodit bez ohlášení.“

Máma zbledla. „Takže mě vyhazuješ? Po všem, co jsem pro tebe udělala?“

„Nechci tě vyhazovat,“ snažil jsem se vysvětlit. „Ale jsme dospělí. Potřebujeme vlastní prostor.“

Rozplakala se. „Tohle je ta tvoje Lenka? Ona tě proti mně poštvává! Vždycky jsem věděla, že si najdeš někoho, kdo mě bude chtít odstranit.“

Bylo to jako bodnutí nožem. Ale tentokrát jsem neustoupil. „Mami, já Lenku miluju. A miluju i tebe. Ale musíme mít pravidla.“

Následující dny byly peklo. Máma mi nebrala telefon, posílala mi vyčítavé SMS: „Doufám, že jsi šťastný s tou svojí paní dokonalou.“ Lenka byla nervózní, bála se jít ven, aby ji máma někde nepotkala.

Jednou večer zazvonil zvonek. Otevřel jsem dveře a tam stála máma s taškou plnou jídla. „Přišla jsem ti donést něco k večeři,“ řekla tiše.

„Mami… prosím tě…“ začal jsem.

„Já vím,“ přerušila mě. „Jen jsem ti chtěla říct… že tě mám pořád ráda. Ale musím si zvyknout, že už nejsi můj malý chlapeček.“

Objali jsme se a oba jsme plakali.

Dnes už máma volá předem a když přijde na návštěvu, přinese koláč a ptá se Leny na recepty místo toho, aby jí radila. Někdy je to pořád těžké – hlavně když jsou svátky nebo když slyším od známých: „Ty jsi teda syn! Nechat mámu samotnou…“ Ale vím, že chránit svůj vztah není sobecké.

Někdy večer sedím na balkoně a přemýšlím: Proč je pro nás Čechy tak těžké říct rodičům ne? Proč máme pocit viny za to, že chceme vlastní život? Co byste udělali vy na mém místě?