Když Karel odešel za mladší, ale vrátil se s prázdnou peněženkou

„Kde jsi byl celou noc?“ vyštěkla jsem na Karla hned, jak se ráno potichu vplížil do bytu. Jeho klíče cinkly o botník a já už věděla, že dnes zase neusnu. V očích měl únavu, ale i cosi cizího – možná výčitky, možná jen strach z další hádky. „Byl jsem u Petra, protáhla se porada,“ zalhal bez mrknutí oka. Po dvaceti letech manželství jsem poznala, kdy lže. A poslední měsíce lhal pořád.

Začalo to nenápadně. Najednou měl víc práce, víc schůzek, víc telefonátů, které musel vyřídit za zavřenými dveřmi. Přestali jsme spolu večeřet, smát se u televize, plánovat dovolenou. Zůstala jen tichá domácnost a moje neklidné noci. Jednou jsem zahlédla na jeho mobilu zprávu: „Těším se na večer, Karle.“ Podepsaná byla Lucie. Srdce mi spadlo do žaludku.

Několik týdnů jsem předstírala, že nic nevím. Doufala jsem, že je to jen krize středního věku, že ho to přejde. Ale pak přišla ta noc – přišel domů pozdě, sedl si ke mně do kuchyně a řekl: „Aleno, já už takhle nemůžu. Zamiloval jsem se do Lucie. Je mi líto.“

Zhroutila jsem se. Dvacet let jsme spolu budovali domov, vychovali dvě děti, přežili hypotéku i jeho výpověď z práce. A teď mě vyměnil za mladší ženu. Všechno ve mně křičelo bolestí a vztekem. „A co děti? Co já? To nás jen tak zahodíš?“ ptala jsem se mezi slzami. Karel mlčel.

Odešel za Lucií ještě ten večer. Dětem – Martinovi a Kláře – jsem to musela říct sama. Martin mi vynadal, Klára brečela v mém náručí. První týdny byly peklo. Každý kout bytu mi ho připomínal – jeho hrnek na kávu, jeho knížky na nočním stolku, jeho vůně na polštáři. Přátelé mě utěšovali, ale já měla pocit, že už nikdy nebudu šťastná.

Karel mi občas volal kvůli dětem nebo penězům. Slyšela jsem v jeho hlase nejistotu, ale nikdy neřekl, že by litoval. Lucie byla krásná – o patnáct let mladší, dlouhé vlasy, úsměv jako z reklamy. Prý chtěla cestovat, chodit po restauracích a nakupovat značkové oblečení. Karel se snažil držet krok – bral si přesčasy, půjčoval si peníze od kamarádů.

Jednou za mnou přišla sousedka Jana: „Aleno, viděla jsem Karla v obchodním centru s Lucií. Vypadal unaveně a hádali se kvůli nějakým botám.“ Jen jsem pokrčila rameny. Už mě to nebolelo tolik jako dřív.

Čas plynul a já se pomalu učila žít bez něj. Začala jsem chodit na jógu, našla si brigádu v knihovně a víc času trávila s dětmi. Martin odmaturoval a šel na vysokou do Brna, Klára začala chodit s Petrem odnaproti. Byla jsem na ně pyšná.

Po roce mi Karel zavolal: „Aleno, můžeme si promluvit?“ Sešli jsme se v kavárně na náměstí. Vypadal starší, pohublý, kruhy pod očima. „Lucie mě opustila,“ řekl tiše. „Chtěla víc peněz, víc života… Já už nemám sílu.“

Dívala jsem se na něj a cítila směs lítosti a hněvu. „A proč jsi přišel za mnou?“ zeptala jsem se přímo.

„Chybíš mi… Chybí mi rodina,“ špitl.

„Nebo ti chybí moje výplata a teplá večeře?“ odsekla jsem ostřeji, než jsem chtěla.

Karel sklopil hlavu: „Vím, že jsem ti ublížil. Ale můžeme to zkusit znovu?“

V tu chvíli jsem si uvědomila, že už ho nepotřebuji. Že jsem silnější než dřív. „Nevím, Karle,“ řekla jsem pomalu. „Možná je čas začít žít každý svůj život.“

Odešel sám a já cítila zvláštní klid. Doma jsem si sedla ke stolu a poprvé po dlouhé době se usmála sama pro sebe.

Dnes už vím, že člověk může přežít i tu největší zradu – když najde sílu odpustit hlavně sám sobě.

A tak se ptám: Co byste udělali vy? Dokázali byste odpustit člověku, který vás opustil kvůli někomu jinému? Nebo je lepší začít znovu bez něj?