Když se svatba mého syna stala tajemstvím: Příběh matky, která byla vynechána

„To není možné… to není možné!“ šeptám si zoufale, když za mnou zaklapnou dveře a já se zhroutím na pohovku v obýváku. V ruce stále svírám hrnek s kávou, který mi před chvílí podala sousedka paní Novotná, když mi s úsměvem oznámila: „Tak už je to jisté, Vojta se žení! Slyšela jsem to od jeho kolegy z práce.“

V tu chvíli se mi zastavilo srdce. Vojta, můj jediný syn, moje všechno… A já o jeho svatbě nevím vůbec nic. Ani slovo. Žádné pozvání, žádná zmínka, žádný telefonát. Jen tiché prázdno mezi námi, které se za poslední roky rozrostlo do propasti.

V hlavě mi běží vzpomínky na jeho dětství – jak jsem mu pletla svetry na zimu, jak jsme spolu jezdili na kole po Jižních Čechách, jak mě držel za ruku, když měl poprvé jít do školy. Kde se to pokazilo? Kdy se mezi nás vklínila ta tichá zeď nepochopení?

Zvedám telefon a vytáčím jeho číslo. Dlouhé vyzvánění. Pak jen krátké: „Mami, teď nemůžu mluvit. Ozvu se později.“ A ticho. Znovu a znovu si přehrávám jeho hlas – odtažitý, unavený, cizí.

Celou noc nespím. Přemýšlím, jestli jsem byla moc přísná, když byl malý. Jestli jsem ho dusila svou láskou. Nebo jestli za to může jeho nová přítelkyně – teď už vlastně snoubenka – Markéta. Nikdy jsme si k sobě nenašly cestu. Vždycky byla zdvořilá, ale chladná. Jako by mezi námi stála neviditelná bariéra.

Ráno se rozhodnu. Obléknu si kabát, vezmu kabelku a vyrazím k Markétě domů. Bydlí s Vojtou v paneláku na druhém konci města. Cestou v tramvaji si připravuji v hlavě věty, ale všechny mi připadají hloupé a zbytečné.

Zazvoním u jejich dveří. Otevře mi Markéta – upravená, s ledovým úsměvem. „Dobrý den, paní Procházková. Co vás přivádí?“

„Můžu na chvíli dál?“ ptám se a snažím se ovládnout třesoucí hlas.

Pustí mě dovnitř a nabídne čaj. Sedíme naproti sobě v kuchyni, kde voní čerstvě upečený koláč. „Tak co potřebujete?“ zeptá se přímo.

„Slyšela jsem… že se budete brát,“ začnu opatrně.

Markéta sklopí oči. „Ano, je to pravda.“

„A proč… proč jste mi to neřekli? Proč jsem se to musela dozvědět od sousedky?“

Chvíli je ticho. Pak Markéta zvedne hlavu a podívá se mi přímo do očí. „Vojta měl pocit, že byste mu to rozmlouvala. Že byste mě nikdy nepřijala.“

Cítím, jak mi srdce puká bolestí i vztekem zároveň. „To není pravda! Já chci jen jeho štěstí! Jen… jen bych chtěla být součástí jeho života…“

Markéta si povzdechne. „Víte, paní Procházková… Vojta má pocit, že ho pořád kontrolujete. Že mu nedáte prostor být dospělý.“

„Ale já… já jsem ho jen chtěla chránit,“ šeptám.

„Možná až moc,“ odpoví tiše Markéta.

V tu chvíli vchází do bytu Vojta. Zastaví se ve dveřích kuchyně a překvapeně na mě hledí. „Mami? Co tady děláš?“

„Přišla jsem… přišla jsem zjistit pravdu,“ odpovím zlomeně.

Chvíli je mezi námi ticho nabité napětím.

„Mami, já tě mám rád… Ale potřebuju žít svůj život. S Markétou jsme se rozhodli vzít a… nechtěli jsme tě zranit. Jen jsme nevěděli, jak ti to říct.“

„A myslíš si, že mě to takhle nezranilo?“ ptám se tiše.

Vojta sklopí oči. „Promiň.“

Markéta vstane a odejde do ložnice. Zůstáváme s Vojtou sami.

„Vojto… já vím, že jsem někdy byla moc starostlivá. Ale nikdy bych ti nechtěla ublížit. Jen jsem měla strach, že tě ztratím.“

Vojta si sedne naproti mně a poprvé po dlouhé době mě vezme za ruku. „Mami… já tě neztrácím. Jen potřebuju být dospělý po svém.“

Odcházím domů s pocitem smutku i úlevy zároveň. Možná jsem opravdu svého syna dusila láskou a nedala mu dost prostoru vyrůst.

Doma sedím u okna a dívám se na šedivou oblohu nad Prahou. Přemýšlím: Kde je hranice mezi mateřskou láskou a potřebou pustit dítě do světa? Může matka někdy přestat být matkou? Co byste udělali vy na mém místě?