Můj syn odešel a nechal nás v troskách: Příběh matky, která nemohla zavřít oči před utrpením
„Mami, Tomáš už se nevrátí. Nezvedá mi telefon, neodpovídá na zprávy. Všechno nechal na mně. Co mám dělat?“
Stála přede mnou Lucie, jeho žena, s očima plnýma slz a zoufalství. V náručí držela malého Filípka, který se k ní tiskl a nechápal, proč tatínek už několik dní není doma. Bylo to v pondělí ráno, kdy jsem poprvé pocítila, jak se mi srdce láme na tisíc kousků. Můj syn Tomáš – ten, kterého jsem vychovala, kterému jsem věřila – prostě odešel. Nechal za sebou rodinu, dluhy, prázdný byt a hlavně bolest.
„Lucie, posaď se,“ řekla jsem tiše a snažila se ovládnout třesoucí se hlas. „Zvládneme to. Nějak to zvládneme.“
Ale v duchu jsem si nebyla jistá vůbec ničím. Věděla jsem, že Tomáš měl problémy – v práci mu hrozilo propuštění, hádali se s Lucií kvůli penězům, často chodil domů pozdě a unavený. Ale nikdy by mě nenapadlo, že by byl schopný odejít bez slova vysvětlení. Vždyť měl rodinu! Malého syna! Jak mohl?
Ten den jsem poprvé viděla Lucii zlomenou. Seděla u našeho kuchyňského stolu, ruce sevřené kolem hrnku s čajem, oči upřené do prázdna. Filípek si hrál na koberci s autíčky, občas se na nás podíval a čekal, že mu někdo řekne, kdy přijde tatínek.
„Marie,“ oslovila mě Lucie po chvíli ticha, „já nevím, co mám dělat. Nemám peníze na nájem. Tomáš mi nechal jen pár stovek a všechny účty jsou na mě.“
Cítila jsem vztek i lítost zároveň. Jak mohl Tomáš něco takového udělat? Vždyť jsme ho vychovávali k zodpovědnosti! Ale zároveň jsem věděla, že teď není čas na výčitky. Musela jsem jednat.
„Zůstaneš tady u mě,“ rozhodla jsem. „Pomůžu ti s Filípkem i s penězi. Nějak to zvládneme.“
A tak začalo období, které bych nikomu nepřála. Každý den byl boj – s úřady, s exekutory, s vlastními pocity selhání. Musela jsem se dívat do očí Lucii i Filípkovi a předstírat sílu, kterou jsem sama neměla.
Jednoho večera jsme seděly s Lucií u stolu a ona najednou vybuchla: „Proč jsi ho tak rozmazlovala? Proč jsi mu vždycky všechno odpustila? Možná kdybys byla přísnější…“
Zamrazilo mě. Věděla jsem, že má pravdu. Kolikrát jsem Tomáše omlouvala před učiteli, kolikrát jsem mu pomohla z průšvihu? Vždycky jsem věřila, že láska je silnější než chyba. Ale teď jsem si nebyla jistá ničím.
Začaly chodit dopisy od exekutorů. Tomáš si půjčoval peníze na své jméno i na Lucii. Bylo jasné, že utekl nejen před rodinou, ale i před odpovědností. Každý den jsme čekaly zprávu – telefonát, dopis, cokoliv – ale nic nepřišlo.
Filípek se začal ptát: „Babičko, kdy přijde táta?“ A já nevěděla, co odpovědět. Lhala jsem mu? Nebo mu řeknu pravdu?
Jednou večer přišel můj manžel Petr domů a našel mě v kuchyni uplakanou.
„Marie,“ řekl tiše a pohladil mě po rameni, „musíme myslet hlavně na Filípka. Tomáš je dospělý. Udělal chybu.“
Ale já nedokázala přestat myslet na to malé dítě, které přišlo o otce kvůli jeho zbabělosti.
Začali jsme prodávat věci z bytu – televizi, starý fotoaparát po dědovi – abychom měli na jídlo a nájem. Lucie si našla brigádu v obchodě a já hlídala Filípka. Každý den byl stejný: ráno do školky, odpoledne pro něj, večer pohádka a modlitba za tátu.
Jednou večer přišla Lucie domů později než obvykle. Byla bledá a v očích měla strach.
„Marie,“ šeptla, „viděla jsem Tomáše.“
Zatajila jsem dech.
„Byl v tramvaji. S nějakou ženou. Dělali že mě nevidí.“
V tu chvíli se ve mně všechno sevřelo. Chtěla jsem běžet za ním a křičet: Jak jsi mohl? Ale místo toho jsem objala Lucii a oba jsme plakaly.
Dny plynuly a já začala chápat jednu věc: rodičovská láska je slepá i krutá zároveň. Nedokázala jsem svého syna nenávidět – pořád jsem doufala, že se vrátí a omluví se. Ale zároveň jsem věděla, že musím být silná pro ty, kteří zůstali.
Jednou večer mi Filípek přinesl obrázek: „To je táta,“ řekl pyšně. „A tady jsme my tři.“
Podívala jsem se na ten obrázek a poprvé po dlouhé době se usmála.
Možná nikdy nepochopím, proč Tomáš odešel. Možná nikdy neodpustím sama sobě za chyby ve výchově. Ale vím jedno: nemohla jsem odejít jako on. Nemohla jsem zavřít oči před utrpením těch, kteří potřebovali moji lásku nejvíc.
A tak se ptám: Je možné odpustit někomu, kdo vás tak hluboce zradil? A kde končí rodičovská láska – má vůbec nějaké hranice?