Vůně zrady: Jak mi můj citlivý nos odhalil manželovo tajemství

„Tohle není můj parfém,“ blesklo mi hlavou, když jsem vešla do našeho bytu na Vinohradech. Bylo pondělí večer, vracela jsem se z Brna dřív, než Tomáš čekal. Vždycky jsem si myslela, že mě můj vytříbený čich živí a chrání. Tentokrát mě ale zradil. Vzduch v předsíni byl prosycený sladkou, těžkou vůní – nepatřila žádné z mých kolekcí. Zastavila jsem se u botníku a zhluboka se nadechla. „Tomáši?“ zavolala jsem do ticha. Nikdo neodpověděl.

V kuchyni stály dvě skleničky od vína a na stole ležela růžová rtěnka. Srdce mi bušilo až v krku. „To není možné,“ šeptala jsem sama sobě. Tomáš byl vždycky ten spolehlivý, tichý typ. Pracoval jako účetní v malé firmě na Smíchově, nikdy nechodil pozdě domů, nikdy nezapomněl na naše výročí. Ale teď…

Zavolala jsem mu. „Ahoj lásko, už jsi doma?“ ozval se jeho hlas, jako by nic. „Ano, přijela jsem dřív,“ odpověděla jsem chladněji, než jsem chtěla. „Aha… to je překvapení,“ zakoktal se.

Sedla jsem si na gauč a snažila se uklidnit. V hlavě mi vířily vzpomínky na poslední týdny – jeho podivné chování, nečekané přesčasy, nové košile. A teď ta vůně. Zvedla jsem rtěnku a přičichla k ní. Byla to stejná sladká vůně jako ve vzduchu – vanilka s nádechem jasmínu a trochou pižma. Přesně ten typ parfému, který bych nikdy nenosila.

Když Tomáš přišel domů, seděla jsem v kuchyni s lahví vína a čekala na něj. „Kláro, co tu děláš tak brzy?“ zeptal se nervózně. „Měla jsem pocit, že bych tě mohla překvapit,“ odpověděla jsem a podala mu rtěnku. „Tohle tu někdo zapomněl.“ Zbledl.

„To je asi kolegyně z práce,“ začal koktat. „Stavila se pro nějaké papíry…“

„A pila s tebou víno?“ přerušila jsem ho ostřeji, než jsem zamýšlela.

Mlčel. V tu chvíli jsem věděla všechno.

Další dny byly jako zlý sen. Tomáš se mi vyhýbal pohledem, já chodila po bytě a hledala další stopy – vlas na polštáři, cizí parfém na jeho košili. Každý detail mě bodal do srdce jako jehla.

Jednoho večera jsem seděla u okna a dívala se na noční Prahu. Přemýšlela jsem o tom, jak jsme spolu začínali – dva mladí lidé s velkými sny a malým bytem v Nuslích. Vzpomněla jsem si na naši první dovolenou v Českém Krumlově, na smích u snídaně i hádky kvůli hloupostem. A teď? Teď jsme byli dva cizinci v jednom bytě.

Rozhodla jsem se promluvit si s ním naposledy otevřeně.

„Tomáši, proč jsi mi to udělal?“ zeptala jsem se tiše.

Seděl naproti mně, ruce složené v klíně.

„Nevím,“ zašeptal. „Byl jsem unavený… cítil jsem se přehlížený… Ty jsi pořád někde cestovala…“

„A to tě omlouvá?“ vybuchla jsem.

Mlčel.

Následující týdny byly plné ticha a výčitek. Chodila jsem do práce jako robot, míchala nové vůně pro zákaznice v Pařížské ulici a přitom přemýšlela, jestli má smysl bojovat o něco, co už dávno neexistuje.

Jednou večer mi zavolala maminka: „Klárko, co se děje? Jsi nějaká smutná.“ Rozplakala jsem se jí do telefonu jako malá holka.

Nakonec jsme s Tomášem seděli naproti sobě u stolu a podepisovali rozvodové papíry. Bylo to tiché a smutné rozloučení dvou lidí, kteří kdysi věřili v lásku.

Dnes žiju sama v menším bytě na Letné. Práce mě pořád baví, ale už nikdy nevěřím vůním tak slepě jako dřív. Každá z nich může skrývat příběh – někdy krásný, jindy bolestivý.

Někdy si říkám: Kdybych neměla tak citlivý nos… Byla bych šťastnější? Nebo bych jen žila ve sladké nevědomosti? Co myslíte vy?