Můj život s dokonalým švagrem: Pravda, která bolela celou rodinu

„Proč už zase mluvíš o Petrovi?“ vyhrkla jsem, když Lucie potřetí během večeře začala vyprávět, jak její snoubenec zachránil kočku ze stromu. Máma se na mě zamračila a táta jen mlčky žvýkal knedlík. Všichni jsme seděli u stolu v našem panelákovém bytě na Jižním Městě, ale místo rodinné pohody tu viselo napětí husté jako mlha.

Lucie se na mě podívala s ublíženým výrazem. „Prostě mám radost, že jsem konečně našla někoho, kdo je milý a pozorný. Tobě bych přála to samé.“ Její hlas zněl sladce, ale v očích jí blýsklo něco tvrdého. V tu chvíli jsem si uvědomila, že už nejsem její nejlepší kamarádka, ale spíš někdo, kdo narušuje její dokonalý svět.

Petr se u nás objevil před rokem. Vysoký, tmavovlasý, vždycky s úsměvem a bonboniérou pro mámu. Táta ho hned přijal – prý „konečně pořádný chlap“. Ale já jsem měla od začátku divný pocit. Nešlo jen o to, že Lucie najednou neměla čas na naše společné večery s filmem nebo že přestala chodit na procházky s naším psem Maxem. Bylo to něco hlubšího – Petr byl až moc dokonalý.

Začalo to nenápadně. Lucie najednou mluvila jen o něm. Když jsem jí chtěla říct něco o své práci v knihovně nebo o tom, jak mě šéfová zase seřvala kvůli zpoždění, jen mávla rukou: „To nic není, Petr by ti poradil, jak si zorganizovat čas.“ Když jsem si stěžovala na migrénu, doporučila mi jeho oblíbeného neurologa. Všechno se točilo kolem něj.

Jednou večer jsem zaslechla hádku mezi mámou a tátou. „Myslíš, že je normální, že Lucie tráví každý víkend u Petra? Vždyť už skoro nevíme, co dělá,“ šeptala máma. Táta jen zabručel: „Hlavně že je šťastná.“ Ale já jsem věděla, že máma má pravdu. Lucie se nám vzdalovala.

Jednoho dne jsem přišla domů dřív z práce a slyšela Lucii plakat v koupelně. „Co se děje?“ zaklepala jsem opatrně. „Nic… jen jsem unavená,“ odpověděla tlumeně. Ale když vyšla ven, měla červené oči a ruce se jí třásly. Petr přišel za půl hodiny a Lucie byla najednou zase usměvavá a dokonalá.

Začala jsem si všímat dalších věcí. Petr Lucii často opravoval před ostatními – „Tohle jsi řekla špatně, Lucko“ nebo „Nech to na mně, ty tomu nerozumíš“. Když jsme byli všichni spolu na chalupě v Orlických horách, Lucie nesměla jít sama na procházku. „Co kdyby ses ztratila?“ smál se Petr, ale v jeho hlase bylo něco výhružného.

Jednou večer jsme s mámou seděly v kuchyni a ona se rozplakala. „Janičko, já mám strach o Lucku. Je jiná… bojím se, že ji Petr ovládá.“ Poprvé jsem slyšela mámu takhle mluvit. Objala jsem ji a slíbila si, že zjistím pravdu.

Začala jsem pátrat. Prohlížela jsem Lucčiny zprávy na Facebooku (ano, vím, že to není správné) a našla několik zpráv od kamarádky Simony: „Lucko, proč jsi mi zrušila oslavu? Petr ti to zakázal?“ Lucie odpověděla: „Nechci o tom mluvit.“

Jednoho dne jsem se rozhodla jít za Petrem do jeho práce – byl manažerem v jedné IT firmě na Pankráci. Chtěla jsem ho poznat jinak než doma u stolu. Když mě uviděl ve vestibulu firmy, překvapeně zamrkal: „Jano? Co tu děláš?“ Usmála jsem se: „Chtěla jsem tě pozvat na kafe.“ Souhlasil – ale během rozhovoru byl nervózní a pořád kontroloval mobil.

„Petře,“ začala jsem opatrně, „mám pocit, že Lucie není šťastná.“ Jeho tvář ztvrdla: „To si nemyslím. Možná by ses měla starat o svůj život.“ Zvedl se a odešel.

Doma jsem našla Lucii sedět na posteli s hlavou v dlaních. „Lucko… co ti Petr dělá?“ zeptala jsem se tiše. Dlouho mlčela a pak zašeptala: „On mě miluje… ale někdy mám pocit, že nemůžu dýchat.“

V tu chvíli mi došlo, že musím jednat. S mámou jsme si sedly s Lucií a řekly jí všechno – co jsme viděly, co jsme slyšely i čeho se bojíme. Nejdřív byla naštvaná: „Vy mi závidíte! Nikdy jste mě neměly rády!“ Ale pak začala plakat a všechno z ní spadlo.

Ukázalo se, že Petr ji kontroloval – musela mu psát každou hodinu, kde je; kritizoval její oblečení; zakazoval jí kamarádky; nutil ji přestat chodit na jógu i na angličtinu. Byla zlomená.

Trvalo týdny, než našla odvahu vztah ukončit. Petr zuřil – volal jí i nám domů, vyhrožoval právníky i pomstou. Ale my jsme stáli při ní.

Dnes je Lucie zase moje sestra – chodíme spolu do kina i na procházky s Maxem. Máma se usmívá a táta si konečně přiznal, že dokonalost neexistuje.

Někdy si říkám: Jak jsme mohli být tak slepí? Kolik dalších žen žije ve stínu něčí dokonalosti? A proč je tak těžké říct pravdu těm, které milujeme nejvíc?